JAK LÉČÍME EMOČNÍ ZRANĚNÍ A TRAUMA

„Můžeme chvíli naslouchat vašemu tělu, co teď říká? Co se teď děje, když o té situaci mluvíme? Ať se děje cokoliv, co vnímáte? Jaké vjemy, pocity?“


„Zadržuji dech a nevím proč, cítím napětí v solar plexu a vnímám, jako bych měla ramena vytažená nahoru.“


„Co je teď nejsilnější? Který vjem nejvíce volá po vaší pozornosti?“


„V mých ramenou, tam i vnímám jakoby takové mravenčení. A to jde až do zad.“


„Mohly bychom chvíli dát tomuto vjemu prostor? Můžete ho plně procítit?“


„Ano. Teď se mravenčení jakoby rozptyluje až do paží a rukou.“


„Probouzí se s tím ve vás nějaká emoce?“


„Cítím strach. Strach a jako bych se v těch rukou najednou začínala klepat, jako by mi tam přejížděla zimnice a jemně se chvěju…“

Léčení emočních zranění

V minulém článku o potlačených emocích, traumatu a vnitřním dítěti jsem vám slíbila pokračování o samotné léčbě traumatu. V daném článku jsem vám také psala o tom, že trauma nezpůsobují vnější události, ale to, co se stane uvnitř nás jako jejich důsledek.


Proto vznik traumatu není vůbec podmíněný tím, že vás bili, zneužívali apod. Vůbec ne.

Trauma spočívá ve vnitřním odpojení se od svého pravého já.


To, co se stalo, už bylo a vzít to zpět nejde, ale můžete ovlivnit stopy, které s vámi po traumatu zůstaly v nevědomí, v těle, ve vašich emočních reakcích.

Spolu v srdci

Kde je trauma uložené a jak se projevuje

Když zažijete něco traumatizujícího nebo když se v dětství nenaplní vaše emoční potřeby a vy musíte některé emoce potlačit apod., zapisuje se vám to do nervového systému, do pojivových tkání a do svalů.


Jak jsme si v minulém článku říkali, projevy traumatu jsou hodně různé. Trauma se mimo jiné projevuje tím, že se necítíte dobře, špatně spíte, potíte se, vybuchujete apod. A možná se divíte, co se to děje, proč reagujete s takovou razancí. Prožívané pocity si třeba vůbec nespojíte se zraněním z minulosti.

Spojení jako klíč

Často se trauma projeví v našich nejbližších vztazích. Najednou reagujeme, jak bychom to od sebe nečekali. Ale také se může projevit neustálou ostražitostí, tendencí mít vše pod kontrolou, nespavostí, nočními můrami.


V reakci na trauma v nás pak různé současné zážitky mohou spouštět silné reakce, a dokonce i bolest těla, kterou jsme zažívali během původního traumatu. Trauma z nás dělá v podstatě někoho, kdo jedná automaticky svými zvládacími strategiemi a obranami, které mu v minulosti pomohly zvládnout nějaké náročnější emoce.

Potom jsme často ve vleku reakcí boje a útěku.

To, co vás nutí k těmto reakcím, je založené na minulých zkušenostech uložených v emočním mozku.

Otisk traumatu ve vás zůstává v podobě emocí a tělesných vjemů, které se v realitě projeví reakcemi a pocity, ač si trauma vědomě nepamatujete.


Trauma nám také – a to je asi nejdůležitější – jakoby bere z rukou otěže vlastního života. Jako bychom pod vlivem traumatu už nebyli strůjci svého bytí.

Trauma v těle


V práci s traumatem jde tedy obecně hlavně o znovunalezení sebe sama a znovunapojení se na sebe. Abyste se zkrátka naučili většímu sebeuvědomění.


V pokračování ukázky ze sezení s klientkou je to dobře vidět:

… „Kdyby tato emoce nebo pocit mohly mluvit nebo jinak s vámi komunikovat, jak by se teď vyjádřily?“

„Teď neříká nic, ale ten pocit už znám. Jen teď nevím, kdy a kde jsem ho už cítila.“

„Objevuje se vám v mysli třeba nějaký obraz nebo situace?“

„Nedává to moc smysl, ale jako dítě jsem musela utíkat před husami, které mne honily. Je to takový pocit očekávání něčeho hrozného a nebezpečného. Pocit, že nemůžu nikam odejít, musím tam zůstat a třesu se.“

„Co se děje teď?“

„Pořád mi hodně mravenčí v pažích a jemně se chvěju. Jako dítě jsem toto chvění měla celkem často a rodiče mne vždy brali do nemocnice, kde mi doktoři dávali infuze, aby se mé tělo zklidnilo.“

„Kolik vám tehdy bylo let?“

„Asi 7 nebo 8.“

„Cítím, že to je celé o strachu…“

Traumata někdy souvisí i s potížemi, u kterých byste to nečekali.

Trauma, obezita a poruchy příjmu potravy

Možná si říkáte, jak může trauma souviset s jídlem, s obezitou nebo s poruchami příjmu potravy. Na toto téma už vzniklo poměrně hodně studií a tak zde jen jednodušeji zmíním souvislosti.

Lehkost bytí


Jako děti se rodíme s nevyvinutým nervovým systémem a v podstatě pro nás neexistuje možnost samoregulace.

Dítěti ke zklidnění a regulaci emocí pomáhá blízkost matky a jejího těla, kojí se. Takže se utěšuje skrze jídlo. Když je dítko nervózní, dostane prso. A tak se první měsíce jeho emoce regulují většinou přes tento rituál s jídlem.

Když je nervový systém vyvinutější a miminko je interaktivnější, reguluje matka jeho emoce skrze tzv. systém sociálního zapojení, což znamená pomocí úsměvů, hlasu, různými výrazy tváře, gesty a interaktivní hrou.

Regulace emocí dítěte


Ale pokud k tomuto sociálnímu propojení a regulaci pomocí kontaktu nedochází, dítě se naučí samo sebe utišovat pomocí jídla.

A právě v tomto období se tak často vyvine celoživotní tendence k přejídání nebo uklidňování se jídlem. Felitti a jeho kolegové ve svých studiích prokázali, že obezita přímo souvisí s adverzními dětskými zkušenostmi (ACEadverse childhood experiences – souvislost s negativními zkušenostmi v dětství). Stejně tak s nimi souvisí poruchy příjmu potravy. Toto vše vzniká na základě traumatu.

Adverzní dětské zkušenosti zahrnují fyzické, sexuální nebo emoční zneužívání, zanedbávání, rozvod, násilí v rodině, duševní choroby a závislosti rodičů i úmrtí nebo věznění rodiče. Každá taková zkušenost navyšuje riziko obezity, závislosti, autoimunitního onemocnění, duševního onemocnění, ale také zvyšuje riziko dysfunkčního chování.


Tato rizika se nesčítají, ale násobí.


A výsledkem je odpojení od sebe samého, od svého těla, od přítomnosti a negativní nahlížení na svět.


To zároveň ústí do pocitu studu a viny, který se u dítěte vytvoří proto, že jako děti si vše bereme osobně.

Takže když se nám jako malým dějí špatné věci, věříme, že my jsme špatní.
Tento hluboký stud si v sobě pak nevědomě neseme životem.


A tím u nás nastupují nejrůznější zvládací mechanismy, jejichž příkladem je třeba neschopnost říkat „ne“, nadměrná vstřícnost a milost vůči všem nebo enormní potřeba pracovat.


Je to zkrátka stále snaha získat si přízeň ostatních lidí. A pak máme také různé mechanismy potlačování emocí, které mohou vést k vícero nemocem.

Vztah s blízou osobou/attachment

I když je trauma na pozadí mnoha problémů, jako společnost stále máme tendenci tyto studie ignorovat. Pokud chcete zjistit, jak jste na tom s negativními zkušenostmi, které mohou být původcem traumatu, můžete si stáhnout dotazník ACE na internetu je volně dostupný (např. tady).


Děti v dnešní době svoje dysregulované stavy dávají najevo tím, že připoutávají pozornost svým chováním. Demonstrují tak, že jsou jejich nervové systémy v nerovnováze.

Děti se ještě nemohou samy regulovat, samy uklidnit.

Aby se naučily zvládat své emoce, potřebují dospělé, kteří umí regulovat své emoční stavy.

Posttraumatická stresová porucha (PTSD)

PTSD je jednou z forem komplexního posttraumatického stresu. Jedná se o specifické seskupení symptomů, se kterými je obzvlášť těžké se vypořádat. Člověka trpícího PTSD provokuje neustále a opakovaně téměř cokoliv.

Zůstáváme s emocí

Já osobně pracuji pomocí Compassionate Inquiry (v propojení s dalšími přístupy jako je KIP, imaginační práce, práce s tělem, arteterapie atd.) jak s chronickým stresem, emočním zraněním, tak i s PTSD. Přístupů k léčení PTSD je mnoho a hlavním prvkem terapie je pocit bezpečí.


Když uvažujete o PTSD, mějte na paměti tři důležitá fakta, kterých jsem si všimla v rámci studia s Gaborem Maté.

  1. PTSD je normální odpovědí na nenormální skutečnosti.
  2. Lidé, u kterých se vyvinulo PTSD v dospělosti, byli traumatizovaní v dětství. Takže u nich v podstatě dochází k retraumatizaci. A dokud se tito lidé nevrátí k samotnému jádru problému, k dětství, a budou mluvit jen o tom, co se jim stalo v dospělosti, těžko se PTSD léčí. PTSD vždy souvisí s dětstvím.
  3. Léčba PTSD se musí skládat z mnohostranného přístupu: Bessel van der Kolk v Bostonu například nacvičuje s válečnými veterány shakespearovská dramata, která u nich mají velký úspěch, stejně jako tanec, zpívání, bubnování a použití MDMA v psychoterapeutickém prostředí.
Svět tvoříme spolu

Co je cílem práce s traumatem?

Abyste se mohli sami se sebou propojit a stali se strůjci vlastního života, je potřeba se vrátit k tomu, co se vám stalo. Ale nikoliv tím, že o tom budete jen povídat nebo že budete bolest prožívat znovu. To rozhodně ne.


Jde hlavně o to, abyste se sami se sebou opět plně propojili.

Našli v sobě tu část sebe, se kterou jste se narodil/a, ale která byla překrytá naučenými vzorci, zvládacími strategiemi a obranami.


Většinou je k hojení vnitřních ran dobré mít průvodce, terapeuta. Při jeho výběru dbejte kromě odborných hledisek především na to, aby to byl člověk, se kterým se cítíte v bezpečí a kterému důvěřujete.


Bezpečí je základ pro jakékoliv léčení.


Bezpečí neznamená jen to, že nás nic neohrožuje, ale znamená hlavně to, že je pro nás možné propojení s druhým, s terapeutem.

A proč jen povídání o minulosti nestačí?

V hojení emočních zranění nefunguje verbální terapie. Proč? Protože v životě se neřídíme pouze racionálním mozkem, ale i tím emočním, kde vše zůstává uloženo (v rámci tzv. implicitní paměti).


Racionální mozek vám nepomůže vypořádat se s emocemi, vjemy a myšlenkami.


Pochopení toho, proč se nějak cítíme a nějak reagujeme, nezmění to, jak se cítíme.


Protože tělo a emoce mají v hojení ran jiný čas než mysl
. Mysl často velmi rychle pochopí, co se stalo, proč se k sobě a druhým vztahujeme určitým způsobem.


Zato naše tělo stále reaguje stejně a emoční reakce se často vrací jako ve spirále.
Klienti si mi občas stěžují: „Vždyť tuto uzamknutou bolest a emoce, část sebe, jsme už léčili, věnovali se jí, tak proč se mi to vrací?“


Ano, ke stejnému traumatu je někdy potřeba se vracet opakovaně. Ale pokaždé, když k vám výzva starého zranění přijde znovu, vztáhnete se k ní trošku jinak a odloupnete zase další vrstvu. Tělo si zkrátka léčení dávkuje a pracuje jinak než mysl.


Úkolem je najít rovnováhu mezi emočním a racionálním mozkem.

Jak se přepisuje trauma

Je třeba nastolit rovnováhu mezi těmito dvěma mozky a také napravit tzv. poplašné systémy, které se traumatem vždy naruší. Trauma vás totiž dostává do stavů hyperexcitace nebo vás naopak stahuje a otupuje.


Ale ze všeho nejdůležitější v jakémkoliv hojení je sebeuvědomění.

To znamená, že máte aktivní prefrontální část mozkové kůry, kde sídlí centrum interocepce, díky němuž vnímáte, co se uvnitř vás děje, co cítíte.


A o tom, co konkrétně pomáhá dostat tyto dva mozky do rovnováhy a jak se znovu propojit sami se sebou, si hned řekneme.


Důležité je zmínit, že k hojení traumatu je dobré přistupovat pomocí různých metod. Nezapomeňte také na to, že pro úspěch je zásadní, aby vám terapeut vyhovoval a cítili jste se s ním bezpečně.

Jak konkrétně vypadá terapeutická práce s traumatem

V compassionate inquiry, přístupu Gabora Matého, u kterého jsem dělala výcvik, používáme různé otázky, které přivádí klienta blíže k sobě samému. Pomáháme tak klientovi napojit se na přítomnost a začít znovu vnímat své tělo, emoce, být více v přítomnosti.


Malou ukázku vidíte i v části sezení, které s vámi zde sdílím.


Ale možná vás zajímá více do hloubky, jak já osobně pracuji s touto tematikou nebo obecně ve své praxi. Tak vám mimo části ukázky ze sezení stručně načrtnu některé body, kterým se s klientem většinou věnuji.


V sezeních společně s klientem zkoumáme původ pocitů, obran a chování. Odkud vlastně jejich reakce v současnosti pramení. Kde jejich vzorce začaly.


Třeba jako v další části z ukázkového sezení s klientkou:

… „Pamatuji si, jak jsem hlavně chtěla, aby to chvění už přestalo.“


„Jak se ta malá holčička cítí?“


„Zoufalá a má strach. Nechápala jsem, proč se mi to děje, a věřila jsem, že je se mnou něco úplně špatně.“


„Co potřebuje ta holčička?“


„Potřebuje někoho, kdo ji podrží a řekne, že je to v pořádku, že její tělo jen na něco reaguje a že zůstaneme spolu a vše bude ok.“


„Co se děje, když si teď představíte sebe, jak za ní jdete, říkáte jí tato slova a děláte pro ni to, co potřebuje?“

Podstata traumatu

Během sezení se společně s klientem stáváme tak trochu detektivy. Zkoumáme, v čem jim závislost nebo nežádoucí chování vlastně pomáhá. V čem je funkce každé jejich části.

Protože všechny naše části nám slouží a myslí to s námi dobře. A to včetně vnitřního kritika.

Spolu

Ty nejdestruktivnější a nejbolestivější části nás samých jsou ty nejmladší. Ty máme tendenci potlačit, necítit, s těmi máme největší problém. Ale právě s těmito částmi sebe je třeba navázat vztah, jinak zesílí.

Trauma a emoce

S klienty se také hodně věnuji jejich intuici, naslouchání pocitům, vjemům, které prožívají v těle, protože právě toto je těžké, když jednáme pod vlivem traumatu.

Zrcadlení v terapii

Protože potlačené emoce zůstávají uvězněné v těle a v naší osobnosti, je dobré se věnovat právě tělu a těm obranám a zvládacím strategiím, které jsme si vyvinuli a ze kterých se skládá naše osobnost. I za slovy, která používáme, se schovávají naše skrytá/nevědomá přesvědčení, na která s klientem přicházíme pomocí zrcadlení.


Až když se dostaneme k té potlačené emoci, bolesti, která byla chráněna nějakou obranou nebo zvládacím mechanismem, můžeme ji vyléčit.

Tam se dostáváme k vnitřnímu dítěti, části, která nebyla viděná, pochopená nebo musela v daný moment emoce necítit.


A právě v ten moment, kdy tuto část sebe samých vyslyšíte, stanete se pro ni novým rodičem. A tím postupně uvolníte obrany nebo zvládací strategie, které vás chránily, abyste ty emoce a bolest necítili.

Předávání traumatu


Takže si v terapii s klientem všímáme i všech možných obranných mechanismů, jako je vtipkování, utíkání od tělesného vnímání k racionalitě a vysvětlování, měnění témat, chichotání se apod. Protože všechno mělo v nějakém momentě v životě význam a danou obranu nevědomě používáme dál.

Proč je dobré naslouchat tělu

Veškerá pravda je uložená v našem těle, proto to nejdůležitější, co pro sebe můžete udělat, je naslouchat tělu.

Implicitní paměť totiž funguje už v prenatálním období, jen si zážitky z tohoto období vědomě nepamatujeme. Vzpomínky jsou ale uložené v těle, v emocích.

jóga v terapii traumatu

Jak se vnímání v těle změnilo, je vidět v pokračování ukázky ze sezení:

… „Vnímám, že jsem pořád měla vytažená ramena nahoru. Měla jsem je strnulá. A teď je najednou mohu uvolnit dolů. A cítím se líp. Mé tělo se uvolňuje, cítím relaxaci v úrovni ramen a hrudníku.“

S klienty se také věnujeme zvětšování jejich kapacity pro prověřování různých interpretací, vnímání různých situací, bez toho, aby se nechávali unášet minulostí.


Protože – jak už jsme si řekli – nejde o to, co se stalo, ale jaký význam jsme tomu připsali a jak jsme kvůli tomu začali sami o sobě (ale i o ostatních lidech a obecně o světě) smýšlet. A to jsou právě ty interpretace.

MEDITACE


Naším cílem nejen v terapii je znovu se napojit na přítomnost a vnímání těla. Zkrátka nám jde o celistvost a radost z jejího prožívání. Protože základem všech emocí je radost a základem tělesných pocitů je uvolnění.

Možnost změny je tu pro nás stále

Nemusíme zůstávat uzamčení ve vzorcích a způsobech vnímání, dělání, navazování vztahů, protože máme úžasnou schopnost své vzorce měnit.


Mozek má neocenitelnou vlastnost, kterou je neuroplasticita.

Díky ní máme možnost měnit propojení a vytvářet nová neuronová spojení. Tímto způsobem se také učíme novým věcem, a tak se můžeme vyléčit z různých poranění mozku a tvořit si návyky prospěšné pro život.


Ve chvíli, kdy se dáme na cestu uzdravování, můžeme sice stále vnímat spouštěče a reagovat na ně, ale určitě jsme schopní je lépe rozpoznat. A také se umíme zklidnit, ovlivnit své tělo a emoce.

Konkrétní nástroje k léčbě traumatu

V rámci léčby traumatu je vždy dobré spolupracovat s odborníkem, mít svého průvodce. Ač různé praxe jógy, sportování, procházky, turistika atd. mohou naše trauma odemknout, takže se otevírá možnost jeho léčení, je dobré mít doprovod.


Obecně ale jsou velmi užitečnými nástroji k léčbě například dechové cviky, různé meditace, tanec, imaginace, masáže, uzemňování atd.


Závěrečná ukázka ze sezení:

… „A co bylo to přesvědčení, kterému ta holčička uvěřila?“


„Něco je se mnou špatně.“


„Vnímáte nějaké spojení mezi tím, čemu ta malá holčička uvěřila, a situací, ve které se nacházíte teď?“


„Cítím, že chování kamarádky mého syna a jeho reakce ve mne probouzí strach a oživují toto mé přesvědčení, že je se mnou něco špatně.
Tehdy mi reakce mých rodičů způsobila to, že jsem uvěřila, že je se mnou něco vnitřně špatně, a já mám strach, že se to teď stane i mému synovi.“


„Ok, ale co byste mohla udělat pro sebe v té situaci, kdy cítíte tu silnou reakci a probuzení emocí? Když cítíte ten vztek?“


„No já se v tu chvíli vlastně bojím. To je ten můj starý strach. Mohla bych pro sebe udělat to, co jsem udělala pro holčičku v imaginaci.“ (Tuto část sezení jsem nesdílela, ale šlo o naplnění potřeby malé vnitřní holčičky).


„A jak by to konkrétně v realitě vypadalo?“


„Zastavím se a dám si dvě minuty na procítění potřeby této mé dětské části. Navnímám si, co potřebuje. Zůstanu s tou silnou emocí. Té malé holčičce uvnitř sebe dodám pocit bezpečí, budu s ní. Budu dýchat a obejmu se, úplně se zastavím a dovolím si to na pár minut plně procítit. Budu s tím pocitem trpělivá a přítomná.“

Léčení traumatu

Konkrétní nástroje k hojení emocí


Prvním důležitým krokem, který vede k tomu, aby nastala rovnováha mezi emočním a racionálním mozkem, je zvládání nadměrného vybuzení (Bessel van der Kolk, The body keeps the score).

Protože 80 % vláken bloudivého nervu, který spojuje mozek s téměř všemi orgány v těle, je aferentních (což znamená, že vedou z těla do mozku), je možné na emoční stav působit dechem, zpěvem, mluvením a pohybem. Právě to nám pomáhá ovlivnit tento systém vybuzení.

mozek


V podstatě jedním z nejdůležitějších nástrojů je náš dech. Právě ten nám pomáhá zůstat v relativním uvolnění, když se bolest vynoří. A uvolnění a radost je základní emocí a stavem našeho bytí.


A právě proto se v rámci svých kurzů a programů, ale i při práci s individuálními klienty, hodně věnuji dechu. Například jednoduchý fakt, že stačí postupný dlouhý hluboký nádech do břicha, bránice a hrudníku a následně ještě delší výdech a poté chvíli zadržet dech před dalším hlubokým nádechem, je často v náročných emočních stavech k nezaplacení.


Stačí i chvilka naladění se na dech. Zůstaňte s ním, i když se myšlenky vynoří, a opět se k vnímání dechu vraťte.

Myšlenky jsou s námi stále. Nemusíte se jich zbavovat, ale všimněte si jich a opakovaně se vracejte ke svému dechu.


Sama se věnuji kundalini józe, jejíž ukázky s vámi ráda sdílím. Jóga je obecně výborným nástrojem k posílení bloudivého nervu, který podporuje hojení emocí a traumat, stejně jako bojová umění, pohyb a bubnování.


Ale veškeré přes tělo vedené terapie je dobré doplňovat kognitivním poznáním. Tím měníme vyprávění příběhu svého života.

Klíč k celistvosti je zkrátka v napojení se na sebe, v sebeuvědomění.

Co když se ale pocitů bojíme?


Prožitky a tělesné vjemy je dobré pozorovat, zůstávat s nimi a vnímat emoce jako vlny, které se mění. Můžeme si opakovat, že čím více se bolesti a náročným emocím vyhýbáme a čím více je nechceme cítit, tím větší vliv na nás mají. Což je u traumatu asi to nejtěžší – traumatizovaní lidé se často svých pocitů bojí.


Nejdůležitější je se svými vjemy zůstávat, zůstávat se svými emocemi, pojmenovávat si je (ptát se sami sebe: Co se mi právě teď děje, co cítím?). K tomuto účelu slouží i emoční karty pro děti a dospělé. Už pro děti je totiž dobré označovat emoce, uvědomovat si, co se v daný okamžik děje.


Děti se učí regulovat a zvládat své emoce díky vám.

V raném dětství jsou ještě plně spojené se svým prožíváním, se svými těly, ale my jako společnost je postupně od tohoto vnímání sebe odpojujeme.


Proto má smysl pracovat na sobě, uvědomovat si svoje emoce, zranění, léčit je, protože regulovaný rodič má na emoční rozkvět dítěte největší vliv a je to ten největší dar nejen jemu, ale i dalším generacím.

Výsledek léčení traumatu a proč do hojení emocí vůbec jít


Výsledkem věnování se sobě a léčbě zranění je, že se opět propojíte se sebou, se svým tělem a s přítomností.

Umíte pak vnímat signály těla, naslouchat emocím a jste schopní odlišit, odkud přichází vaše vnímání situace bez toho, abyste se nechali unést minulostí a jednali automaticky.


Jsme celiství. Ač je pravé já s námi stále přítomné, kvůli traumatu jsme s ním ztratili kontakt a takto si ho opět obnovujeme.

Naše osobnost, ego je důležité, protože nás v určité chvíli života každá naše část chránila, ale nejsme to my.

Projevit vděk každé své části je úžasná cesta k vyléčení bolesti, k vnitřní svobodě, flexibilitě a uvolnění.
Věnujte si tento dar. Dar, díky kterému cítíte sílu své duše, nevinnosti a lásky. Protože spojení s tímto jádrem, se srdcem, je začátkem celosvětové změny.

Síla zevnitř


Žijte své sny, svoji pravdu, i když to někdy není snadná cesta. Stojí za to cítit vše, i bolest. Protože pak opravdu prožíváte i tu základní čirou radost bytí. A to vnímám jako naše poslání.


Ať se vám daří a budu moc ráda za zprávy a komentáře od vás.

Monika Guillemin Weiglová
Jako psycholožka a terapeutka ukazuji cesty k pochopení a přijetí všech svých částí, aby autenticita vedla náš život. Inspiruji v práci s emocemi, tělem, traumatem. Vědomí sebe a blízký kontakt s dítětem v nás považuji za stejně důležitý jako respektující výchovu s našimi dětmi. Jsem autorkou ilustrované knihy dětských imaginací Má kouzelná zahrada a knihy Odemkni své nové Já.

Více o mně se dočtete tady.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.