O TRAUMATU, POTLAČENÝCH EMOCÍCH, TĚLE A VNITŘNÍM DÍTĚTI

Cítím strach, úzkost, jemné chvění v těle a jak přichází pláč. Dávám mu průchod a zůstávám v objetí sama se sebou, jsem tu pro tu malou holčičku v sobě, která cítí smutek. Jak kdyby se už pomalinku v tom oceánu slz ztrácela, a já ji beru do náruče a říkám: „To je ok, plakej, jsem tu s tebou, můžeš cítit, co cítíš,” a jen ji v nitru houpu. A kolíbám se u toho i v realitě.

Je tu se mnou, moje malá smutná část mne, vnitřní holčička, která by ještě před pár lety nemohla plně vylézt na povrch. Tehdy jsem ještě neměla kapacitu pro ni být, kdykoliv potřebovala. Raději jsem šla do obrany, že vše zvládnu, hodně jsem pracovala, dělala spoustu věcí pro druhé tak, aby byli všichni spokojení, nechtěla jsem „plně” cítit své části sebe.

Také jsem v situacích, kdy tato má vnitřní holčička ucítila úzkost a chtěla pozornost, šla do jemného úsměvu nebo i větší legrace, abych nemusela v ten moment plakat a otevřít se této bolesti. Přitom stačilo teď z mého pohledu tak málo. Jen o ní vědět a pravidelně ji naslouchat. Pak se takto emoce nemusí drát na povrch.

Teď je tu se mnou, může malovat, tancovat, psát nebo jen tak se mnou být kdykoliv potřebuje. Moje vnitřní dítě, mé potlačené emoce, které zamrzly kdysi v mém těle.

Často právě s narozením našich vlastních dětí se také zrodí větší pozornost nás k sobě samým. Děti nám začnou zrcadlit naše vnitřní zranění z daného věku.

A tak jsme ke zkoumání svého vnitřního dítěte tak trochu i okolnostmi donuceni, protože reakce na naše děti nás překvapí a uvědomíme si, že za nimi právě tkví naše vlastní bolesti. Naše automatické reakce nám dost často vyráží dech, a když se zpětně za dnem ohlédneme, chceme situace s dětmi řešit jinak.

Reakce na děti a blízké jako brány k sobě

Většina z nás chce vědomě prožívat a učit tomu i naše děti. Chceme prožívat radost a jednat s dětmi s respektem a láskou a přesto se do naší komunikace dostávají reakce, které nás překvapí. A právě ty jsou branami k něčemu úžasnému.

Naše nejbližší vztahy s partnery a dětmi a jinými lidmi v nejužším kruhu nám totiž velmi brzy ukáží místa, o kterých jsme vůbec netušili, že je sami v sobě máme. Naše reakce a spouštěče silných emocí jsou totiž vždy krásnou možností nastoupit na cestu léčení a rozpouštění svých zranění z dětství.

Děti a kniha Má kouzelná zahrada

A tak se děti stávají naprosto úžasnými průvodci nás k sobě samým, k hlubšímu sebepoznání a k větší svobodě v našich reakcích, cítění emocí a nakonec k většímu prožívání uvolnění a radosti, která je základem všech emocí a vjemů.

Co to je to zranění z dětství? A co to je vlastně trauma?

A co že si za zranění my sami v sobě můžeme nést, když jsme přece měli úžasné dětství, nic špatného se nám nedělo, tak proč i přesto v nás blízcí někdy spouští nezralé reakce?

,,Trauma není o tom, co se vám stalo, ale o tom, co se událo uvnitř vás jako výsledek toho, co se vám stalo.”
Gabor Maté

Trauma není jen výsledkem něčeho vnějšího, něčeho, co se nám stalo, ale je to stav, který se odehrává na úrovni těla a psyché.

Téměř každý náš problém je založený na tom, že jsme se do nějaké míry odpojili sami od sebe. Ať už jde o problém s depresemi, úzkostmi, poruchy příjmu potravy, závislosti, ADHD nebo jakoukoliv autoimunitní nemoc, rakovinu nebo chronické záněty třeba i kůže, svalů. Většina problémů sahá do našeho raného dětství.

Vnitřní dítě v objetí

Sama vedu kurzy vědomého rodičovství a kurz vždy začínáme cvičením a uvědoměním si, kolikrát přes den se přistihneme, že jedeme na autopilota. Kolikrát přes den se chytneme u toho, že nevnímáme současný moment a co se děje s naším tělem a myslí právě teď, ale myšlenky nám skáčou do budoucnosti nebo jsme jen v neustálém kolotoči dělání a automatických reakcí.

A právě toto všímání si a chtění být plně tu a tady, být plně s dětmi v respektujícím vztahu, je často vstupní branou k tomu uvědomění si starší bolesti v nás. Je to cesta, jak začít pracovat s vlastním traumatem.

Ale co, že to trauma vlastně je? Mysleli jste, že trauma znamená prožití nějaké strašné události, která v nás zanechá stopy?

,,TRAUMA NENÍ JEN O TOM, CO SE STALO A STÁT SE NĚMĚLO, ALE TAKÉ O TOM, CO SE NESTALO A MĚLO SE STÁT.”

Ano, může to tak být, ale trauma je spíš stav, který se děje v našem těle a psyché poté, co nějaká událost proběhla. A nemusí to být vůbec nějaká „velmi závažná” událost. Může to být jakákoliv emoce, která u nás v dětství vyvstala, ale zůstali jsme tehdy na ni sami. Ano, často takto jednoduché to je.

Nebo nám rodiče naše emoce nevěřili, neuměli je přijmout, potvrdit a s námi prožít. Cítili jsme se nějak špatní, když jsme cítili smutek, vztek nebo strach. A tak když dítě nemá možnost před situací jako miminko utéct nebo s ní bojovat, přirozeně jde do zamrznutí. Naše emoce v sobě potlačíme a necítíme. Jsou příliš zahlcující.

A pak volíme různé adaptační strategie, jak se v podobných situacích zachovat nebo jim předcházet či sami sebe zklidnit.

Ale vždy jde v traumatu v prvé řadě o odpojení se od sebe samých. Od svého „Já”. Takže vždy za nějakým traumatem, které jsme prožili, stojí ještě primární trauma, které nás udělalo zranitelnými. A tím primárním traumatem bylo právě odpojení od pečující osoby, tedy většinou rodiče. To je prvopočátek traumatu.

,,Prvotní je odpojení od nejbližší osoby, které vyústí v odpojení se od sebe”.

Někdy se totiž děje nejen to, že se dítě cítí na své emoce a pocity samo, ale i to, že mu jednoduše rodiče nevěří nebo zlehčují jeho vnímání světa.

„Nemáš proč brečet, to je ale blbost, hodný holčičky se takhle nevztekají.“ apod.

Někdy rodiče dítěti i emoce uvěří, ale nedokáží ho dosytit, pomoci mu se zvládáním emoce.

Karty emocí pro děti i dospělé

,,Když dítě nemá s kým sdílet, nemůže s něčím nic udělat, nemůže bojovat zpět a nemůže o tom nikomu říci, tak jak situaci zvládne? Odpojí se od sebe, aby ty nepříjemné vjemy a emoce už nevnímalo.


PODSTATA TRAUMATU TKVÍ V ODPOJENÍ SE OD SEBE NA EMOCIONÁLNÍ ÚROVNI


Proto tak často nevíme, jak se vlastně cítíme. Jsme odpojení od našich těl.


Takže trauma nejen omezí naši schopnost vnímat vlastní tělo, ale také naruší naši schopnost a kapacitu ovládat své reakce. Trauma nás předurčuje k více předvídatelným automatickým reakcím. Čím více traumatizovaní jsme, tím víc omezené a stereotypní naše reakce budou.


Trauma zkrátka vždy zúží náš pohled na svět.


TRAUMA UZAMYKÁ CESTU K BYTÍ V PŘÍTOMNOSTI


A dostáváme se i k tomu, proč je díky traumatu tak těžké být plně v přítomnosti. Je to také jedna z adaptačních strategií, které jsme si osvojili, když bylo tak těžké vydržet v přítomnosti.


Trauma nás tak trochu dělá vězněm naší minulosti, naše reakce nejsou reakcemi na přítomnost, ale jsou naučenými zvládacími strategiemi a naše vzorce nás předurčují k určitému nahlížení a chápání situací dneška. Jsme tak trochu otrokem našich vlastních adaptací, které nám sloužily v nějaký moment, ale už jsou tak nevědomé, že neprověřujeme, co nám ještě slouží a co už ne.

Meditace s vnitřním dítětem


A co je na tom asi nejtěžší, je to, že prvotní trauma sice pramení v dětství, ale výsledná bolest z něj vytváří stále nová traumata na to se nabalující.
Proto také i ten nejmenší spouštěč může aktivovat to naše původní zranění.

Trauma mění náš nervový systém


V neposlední řadě trauma mění nastavení našeho nervového systému a jsme jakoby nepřetržitě v módu boje, útěku nebo zmrznutí, což se projeví tak, že když přijde nějaká situace, dostáváme se snadno do obranného postoje nebo útočení. Máme pocit, že jsme neustále napadáni, i když nejsme. Nebo nerozpoznáme nebezpečí, když tam opravdu je.

TRAUMA MĚNÍ REAKCE NA NEBEZPEČÍ A POCIT VNÍMÁNÍ BEZPEČÍ.

Takže náš nervový systém nás nechává stále ve střehu a jsme tak stále připraveni útočit. A jak jsme tak stále ve střehu, nejsou nám zpřístupněna vyšší centra mozku, pre frontálního kortexu, jehož obvody se třeba krásně trénují meditací apod.

DÝCHEJ


Takže naše reakce na nebezpečí jsou dost neadekvátní.
Ač je náš nervový systém z dětství přirozeně nastaven jinak, vždy jej a fungování mozku můžeme přenastavit, a to systematickou prací s ním.

Trauma mění vztahy

Trauma nás vždy určitým způsobem omezí v našem budoucím reagování, růstu, navazování vztahů. Náš přirozený růst je traumatem zastaven. Trauma formuje naše vztahy i to, jak je navazujeme. Trauma omezuje naši kapacitu na vytváření zdravých vztahů. Buď se lidí straníme, nebo nenasloucháme naší intuici, a tak si vybíráme nevhodné partnery. Nebo zůstáváme příliš dlouho v nezdravých situacích a vztazích.

Trauma opravdu různě ovlivňuje vztahy, ale může jít třeba i o tak jednoduchou věc, jakou je fakt, že máme tendenci neustále vytvářet nějaká dramata. Toto jsou celoživotní záležitosti, zůstanou s námi, dokud se nepověnujeme práci na nich.

Proč tolik z nás hledá autenticitu a proč jsme ji vůbec ztratili?

Protože trauma není jen o tom, co se nám stalo a stát nemělo, ale také o tom, že se nám nestaly ve vývoji věci, které se stát měly. A takovou „věcí” může být úplně jednoduché přijímání všech emocí.

Kolikrát jste v dětství slyšeli: „Nebreč, nemáš vůbec proč!” „Prosím tě, přestaň se vztekat, vždyť se nic neděje.” „Snad nebudeš brečet kvůli takové blbosti.” „Takhle ti to nesluší, když se mračíš, zůstane ti to.” apod. To všechno je něco, co nám říká, nemáš nárok cítit, co cítíš. Nejsme přijímaní jako děti takoví, jací jsme s tím, co cítíme a vnímáme to jako něco, co narušuje vztah s našimi nejbližšími.

Často nám zkrátka jen chyběl prostor cítit to, co jsme cítili. Chyběl nám rodič, který by pomyslně vydržel a udržel naše emoce. Což není chyba rodičů. Sami nemohli emoce cítit a měli je v sobě potlačené. A takto se často také předává trauma z generace na generaci.

A tak jsme si v dětství jako reakci na takové situace vytvořili strategii tyto emoce potlačit, necítit. Postupně jsme se odpojili od své podstaty a od vnímání celým tělem. Odpojili jsme se od své přirozenosti proto, abychom udrželi vztah s rodiči. Abychom byli rodiči přijímaní, milovaní nebo jednoduše často i proto, abychom v rodině přežili.

Postupně jsme se odpojili od své podstaty a od vnímání celým tělem.

V dětství jsme vždy dali přednost udržení vztahu na úkor vlastní autenticity. Jenže strategie, které jsme si tehdy vytvořili, s námi nevědomě jdou životem jako naše různé vzorce zvládání. Ať už je to neuvěřitelná starostlivost o druhé a milost, neschopnost říkat druhým ne nebo workoholismus či zajídání emocí jídlem.

Spolu s dětmi

To všechno jsou strategie, které nám tehdy pomohly necítit a které nám v dospělém životě už neslouží a často překážejí. Jen si jich už nejsme vědomi.

Snaha necítit emoce je to, co nás řídí.

Výsledkem je, že se bojíme emocí, často se bojíme, že jimi budeme pohlceni, řízeni. Ale právě ta snaha je necítit, je to, co nás řídí a ovládá.

A tyto emoce prosakují potom na povrch v jakýchkoliv našich blízkých vztazích. Ať už s partnery, kamarády nebo s dětmi.

Trauma zvyšuje zánětlivost v těle

Z fyziologického hlediska trauma může ovlivnit zánětlivost v těle. Pak je tam proto vyšší náchylnost k nemocem, kde je zánět problémem. Zánětlivé markery jsou chronicky zvýšené u traumatizovaných lidí. Tito lidé jsou tak náchylnější k onemocněním, jako je rakovina, onemocnění srdce, autoimunitní nemocem apod. Zkrátka trauma má vliv v mnoha rovinách našeho žití.

Trauma způsobuje nepříjemné emoční stavy

Když jsme byli dětmi, potřebovali jsme regulaci našich emočních stavů pomocí rodičů, protože dítě ještě nemá rozvinutý mozek na to, aby mohlo své emoce samo zregulovat.

Takže když bylo něco těžkého, jako děti jsme plakali, abychom přivolali rodiče a pokud přišli a dokázali nás utěšit, zregulovat náš nervový systém a vnitřní prožitek, naučili jsme se, že emoční stavy, i když jsou nepříjemné, přijdou a zase odejdou. Že je můžeme zvládnout a když nemůžeme, můžeme si říct o pomoc.


Jenže když tam v takových situacích pro nás nikdo nebyl, měli jsme pocit, že ty nepříjemné pocity nikdy neskončí.

Karty uklidnění pro děti- pomoc se zvládáním emocí


Jak emoce rodiče ovlivňují dítě?


Dítě si je vědomé nejen svého těla, ale také
cítí napětí a stres, nepružnost a bolest v těle své matky. Takže, když trpí matka, trpí s ní i dítě a ta bolest dítěte nemůže být nijak uvolněná. Protože tělo, aby mohlo uvolnit bolest, potřebuje být „držené” a dítě potřebuje být ujištěné o tom, že to nepříjemné, co cítí, zase přejde.

Takže pokud je matka traumatizovaná nebo ve stresu, nemá dítě právě toto „držení”, ukonejšení a takto bolest v dítěti zůstává.


Proto mnoho z nás, kteří jsme nevyrůstali v prostředí, které by nás dokázalo podržet v našich emocích a nepříjemných stavech, kde nemohli být rodiče podporou, protože sami byli traumatizovaní, se v dětství začalo obávat, že tyto nepříjemné emoce s námi budou napořád.

A teď se stále jako tehdy, ale už nevědomě, bojíme, že v nich zůstaneme uvězněni a nikdy se z nich nedostaneme. Je vám jasné, co jsme v takových nepříjemných chvílích jako děti s emocemi udělali.


Postupně jsme si vyvinuli takovou sbírku možností chování, jak si z takovýchto stavů pomoci. Vymysleli jsme si tzv. zvládací strategie, ze kterých jsme si v podstatě vystavili vlastní osobnost.

No a pak si myslíme, že toto jsme my. Ta sbírka zvládacích strategií a adaptací na různé situace.


Takže, když rodiče nám nemohou pomoci se zvládáním emocí (ne proto, že by nás nemilovali, ale proto, že jejich vlastní záležitosti a traumata jim stojí v cestě) je tu pro nás jedna z možností, jak se s tím vyrovnat, a to, že se budeme snažit dělat cokoliv pro to, aby vztah s nimi fungoval. Což se nám může stát vzorcem.

Spolu


Tyto zvládací strategie se pak stanou naší osobností. Ale to nejsme my. Toto vše jsme si museli vytvořit, protože jsme se museli odpojit od toho, jak jsme to doopravdy cítili a prožívali.


SEBEOBRAZ DÍTĚTE SE UTVÁŘÍ NA ZÁKLADĚ ZRCADLENÍ OD RODIČE.


Když je rodič „rozbitý” a traumatizovaný, dítě si o sobě vytvoří zkreslený obraz. Bude si myslet, že veškerá porouchanost jeho rodiče je jeho chyba. A jeho nevědomým vzorcem bude to, že muselo udělat něco špatně nebo nějak není dost dobré.


Z toho plyne, že to, jak jsme se jako děti adaptovali v raných letech na stres, trauma atd., nám pomáhá vydržet těžké chvilky. Ale tyto stejné vzorce a zvládací strategie se později stanou zdrojem dysfunkcí a závislostí. Toto je původ téměř všech psychických onemocnění a spousty nemocí těla. To, co nám pomohlo v nějaké situaci v dětství situace zvládnout, se stává později problémem.


Proč je přítomný rodič pro dítě tak důležitý


Pokud jsme v dětství na své pocity zůstali sami, stanou se tyto situace původcem našeho traumatu. Protože izolace je traumatizující. Ale nemusí jít jen o fakt, že jsme na nepříjemné stavy byli sami, ale také o to, že nám třeba rodič nevěřil. Když dítěti rodič nevěří jeho pocity, emoce, může dítě nabýt přesvědčení, že jeho prožívání a ono samo není důležité.

Když dítěti rodič nevěří jeho pocity, emoce, může dítě nabýt přesvědčení, že jeho prožívání a ono samo není důležité.


Rodič je pro dítě vším, protože ještě nemá své vnitřní zdroje na zvládání těžkých situací a emocí. A tak pokud tam rodič není schopný pro něj být, emoce dítě v sobě potlačí. Ale taky začne používat různé chování, které mu v těch situacích pomáhá. A toto chování nazýváme adaptací.

Třeba své nepříjemné pocity začne zajídat nebo se rozhodne ze sebe udělat super hodného a milého člověka, aby se taková situace už v budoucnosti neopakovala.


A všechny tyto strategie a vlastní vzorce jsme si museli rozvinout, protože jsme se museli odpojit od toho, jak jsme to opravdu prožívali. Pak se tedy děje to, co bylo v dětství adaptační strategií, v dospělém životě se nám stane maladaptivní strategií. A takto se formuje naše osobnost.


Co je osobnost?


Osobnost je v podstatě soubor různých kvalit pokrytých maskou neboli svazkem zvládacích mechanismů. Špatné je, že my věříme, že toto jsme my!


A v podstatě v terapiích se svými klienty postupně spolu poznáváme jejich adaptace, které mohou často v jejich životech vytvářet problémy, nemoci, zkrátka jim už teď překáží. Podstatou mé práce je přivádět klienty zpět ke své esenci, ke svému pravému Já. Přivádím je zpět k tomu, kým byli, než si přivlastnili všechny tyto věci.


Protože adaptace mohou hodně lidem v jejich životech překážet a život znesnadňovat. Třeba i závislost je adaptací. Protože je to vždy o pokusu zvládnout nepříjemné pocity, nějak sama sebe uklidnit a nahradit nepříjemné pocity těmi příjemnými.


Naší sekundární adaptací se stalo totiž chování, které jsme si osvojili, abychom necítili, co jsme cítili tehdy poprvé jako děti.


O traumatu vám postupně plánuji napsat více, ale pojďme si shrnout alespoň to, co jsme si řekli dnes a jak vlastně s traumatem zacházet, jak jej léčit.

  • TRAUMA NÁM ZNEMOŽŇUJE REAGOVAT NA PŘÍTOMNOST, VŽDY REAGUJEME Z MINULOSTI.
  • TRAUMA NÁS ODDĚLUJE OD POCITU VLASTNÍ HODNOTY, OD NAŠÍ ESENCE (jednáme pak z pozice, kde je naše sebe hodnota velmi snadno ohrožená).
  • KAŽDÝ MECHANISMUS, CHOVÁNÍ, OBRANA, KTERÁ NÁM NYNÍ V ŽIVOTĚ PŘEKÁŽÍ, ZAČAL JAKO ZVLÁDACÍ MECHANISMUS, KTERÝ NÁM V DĚTSTVÍ POMOHL.
  • TRAUMA JE V PODSTATĚ PODSTATOU VĚTŠINY ONEMOCNĚNÍ, JDE O ODDĚLENÍ SE OD SEBE.
  • MINULOST NENÍ DŮLEŽITÁ, JEN OSVĚTLUJE, CO SE DĚJE TEĎ. ALE ROZPOJENÍ SE VŽDY UKAZUJE TEĎ A TADY


Vždy jde v práci s emocemi, o to emoci rozpoznat, ale neztotožňovat se s ní.

A co je to vnitřní dítě, jak se s ním potkávat vlastně?


Na začátku článku jsem vám psala o svých potlačených emocích a setkávání se s vnitřním dítětem. I s klienty se vracíme k potlačeným emocím a částem sebe samých, které nedostaly tehdy v dětství, co potřebovaly.

Tyto části nás jsou vnitřními dětmi. A protože každé dítě má potřeby, které musí být naplněné nebo jinak se odchýlí od zdravého růstu, tak i naše vnitřní děti měly své cesty. To, jak jsme se v dětství vyrovnali s nenaladěností našich nejbližších na nás, je

Vnitřní dítě


Každé dítě má potřebu být vnímané a viděné takové, jaké je, potřebuje pozornost rodiče a v prvních letech hlavně bezpečí a pevné držení a ukonejšení, jeho přítomnost. To, do jaké míry základní potřeby u nás nebyly naplněné, ne proto, že by nás rodiče nemilovali, ale proto, že sami byli ve stresu nebo traumatizovaní a odpojení od sebe, hraje roli v naší osobnosti.

Každé dítě má potřebu být vnímané a viděné takové, jaké je, potřebuje pozornost rodiče a v prvních letech hlavně bezpečí a pevné držení a ukonejšení, jeho přítomnost


Na základě zvládání situací, kdy chybělo pevné napojení rodiče na nás, jsme se odpojili sami od sebe a vytvořili svá schémata a vzorce. A teď jako dospělí se můžeme stát těmi naladěnými rodiči pro naše vnitřní děti, vnímat a dosytit potřeby těchto našich částí. Být tu plně pro vnímání jejich emocí, které nemohly nikdy projevit a raději je tak potlačily.


JAK POZNÁŠ, ŽE TVÉ VNITŘNÍ DÍTĚ POTŘEBUJE TVOJI POZORNOST?


Teď je naše plná pozornost a bytí v přítomnosti s nimi může vyléčit, vysvobodit z jejich vězení v nevědomí, kam byly tyto vnitřní děti v naší psychice vytlačené.


Teď si s těmito částmi sebe můžeme dohodnout signál, kterým nám v těle dají vědět, že potřebují zrovna teď minutku pozornosti, teď mohou být tady a teď s námi plně takové, jaké jsou se všemi svými potřebami, a my jim můžeme plně naslouchat.


A mé vnitřní dítě má chuť jít patlat barvy na dort a smát se a jen tak být teď a tak ho jdu poslechnout. O tom, jak s klienty třeba pracuji na léčbě traumatu, si můžete přečíst v dalším článku.


Co teď potřebuje vaše vnitřní dítko, aby se cítilo viděné, slyšené a spokojené?
Napište mi, co vás k tomu napadá a jakou vy máte zkušenost s traumatem a prací s vnitřními částmi sebe. Těším se.

Monika Guillemin Weiglová
Jako psycholožka a terapeutka ukazuji cesty k pochopení a přijetí všech svých částí, aby autenticita vedla náš život. Inspiruji v práci s emocemi, tělem, traumatem. Vědomí sebe a blízký kontakt s dítětem v nás považuji za stejně důležitý jako respektující výchovu s našimi dětmi. Jsem autorkou ilustrované knihy dětských imaginací Má kouzelná zahrada a knihy Odemkni své nové Já.

Více o mně se dočtete tady.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.