JAK NA VZTEK DÍTĚTE A VYMEZENÍ JASNÝCH HRANIC V RESPEKTUJÍCÍ VÝCHOVĚ

Tento článek vznikl částečně na základě reakcí některých lidí i z odborných kruhů, kteří se domnívají, že respektující výchova dětem neurčuje dostatečné hranice. Možná, že je někdy těžké určit a hlavně držet limity a hledat rovnováhu. Možná se jako nová generace, vychovávající ,, jinak“ než bylo v předešlých generacích zvykem, v tom trochu hledáme.

Hrozí, že děti budou „rozmazlené“, agresivní? Možná, ale jde tu o hranice. Hledat rovnováhu a nastavovat pevné hranice je někdy záludné. To je důležité, ale myslím, že nejdůležitější je děti učit vnímání a zvládání emocí a být s nimi v opravdovém spojení.

Z praxe i s dospělými totiž vnímám, jak důležitou roli hraje kontakt, prvotní napojení na vztahovou osobu. Pokud se vytvoří silné pouto mezi rodičem a dítětem a nastaví se empatické hranice, je mezi dětmi s touto výchovou velký rozdíl od dětí, které byly vychovávané více autoritativně pomocí odměn a trestů.

Děti hluboce napojené na rodiče nemají tendence být agresivní a vykazovat vlastní sílu.

V respektujícím rodičovství nejde o přílišnou liberálnost, volnost a neohraničenost. Naopak. Už u batolat je potřeba nastavit jasné, ale láskyplné hranice. Hranice, které respektují potřeby jak dospělého, tak dítěte.

Pojďme si ukázat na příkladech, jak s dítkem například v agresi nebo ve vzteku ideálně zacházet.

BÝT KOUČEM NE MENTOREM

Základem je být dítěti dobrým průvodcem, s vlastními dobře stanovenými hranicemi a nestavět se do autoritářské role. Je důležité být dítěti k dispozici k přijetí a pochopení emocí, které ještě samo nemůže zpracovat (nemá ještě dovyvinutou přední mozkovou kůru, která nám pomáhá usměrnit emoce).

Je také dobré se snažit neoznačovat chování dítěte nálepkami- např. dobré/špatné a od toho odvíjet svoji lásku- přízeň k němu (tak to může dítě vnímat).

Například- když dítě plácne pejska, můžeme si dát pozor na výroky typu: ,,Ty jsi teda zlý”, ,,No takhle tě teda maminka nemá ráda” apod.

Lepší je zkusit popsat pocity dítěte, které za tím plácnutím mohly být a toho, na koho dítě agresi směřuje. Třeba něco ve smyslu: ,,Hm, možná máš trochu vztek něco tě vnitřně zlobí, ale jak se asi cítí ten pejsek teď? Co myslíš?”

I když dítě ještě nemluví, dokáže pochopit tyto základní věci. Vy ho jen učíte nahlížet emoce a pocity. Když začne nahlížet své, bude potom i více chápat emoce druhých.

LÁSKYPLNÉ HRANICE VERSUS NAŠE VLASTNÍ POTŘEBY

Je fajn dítěti dát jasný limit a pochopení. Takže pokud má například tendenci někoho ,,zlobit”, ,,otravovat”, bouchat jiné děti apod. , můžete ho vzít stranou a popsat jeho možné pocity.

Pokud se vzteká, nechte jej vyvztekat a počkat až vztek přejde do pláče. Protože právě pláč může pomoct uvolnit jeho emoční problém, který mohl vzniknout někde, kde ani netušíme.

BUĎTE DÍTĚTI NA BLÍZKU

Jde o to být tam s ním nebo aspoň poblíž, ustát emoce dítěte a poté být schopen či schopná nabídnout svoji náruč k vyplakání. Až poté si situaci začít více popisovat a nastavit pravidla na další jednání (aby se například dítě mohlo vrátit zpět k těm dětem, které nějak zlobilo).

Je těžké zůstat s emocemi vzteku s dítětem, zvlášť když se agrese obrací vůči vám. Ale právě v těchto krizových momentech je to první spojení se s jeho emocí důležité. Umět ji popsat a zůstat klidným přístavem.

UVĚDOMTE SI SVOJE POTŘEBY

V ten moment je důležité si uvědomit i svoje vlastní potřeby a hranice a nedořešená témata svého vlastního vnitřního dítěte.

Uvědomit si, jestli vy sami jste měli šanci se v dětství vztekat, plakat. Byli vaši rodiče schopni to ustát bez ,,nálepkování” a podmiňování? Pokud tomu tak nebylo, může to být jedno z citlivých míst pro vás a je pak těžší tyto negativní emoce ustát u vlastního dítka.

JAK ZVLÁDAT SILNÉ EMOCE?

Ustát a akceptovat. Proto v takové chvíli je důležité pracovat i sami se sebou.

Například se můžete z hluboka nadechnout a napočítat do 20, malinko se vzdálit od dítěte. Nebo praktikovat každý den pár zastavení se sebou, kdy si jen uvědomíte pocity v těle, svoje myšlenky a dvě minutky budete plně dýchat.

Tím, že si budete dělat taková malá zastavení přes den běžně, naučíte se v rychlosti si uvědomit svoje pocity a prodýchat je.

JAK TO MOHU JÁ JAKO RODIČ ZVLÁDAT?

Může vám i pomoct uzemňování. Můžete si uvědomit, jak vnímáte zem pod sebou, jak se jí vaše chodidla dotýkají. Můžete si sebe např. představit i jako strom a zakořeňujete, cítíte pevnost a klid.

Ale pomocí může být i to zmíněné počítání a hluboký dech s delším výdechem. Delší výdech pomáhá nastartovat uvolnění. A v klidovém rozpoložení zvládnete situaci líp a nevylijete si na dítě svůj vztek a nezvládnuté emoce (kdybyste k tomu měli tendenci, ať jiný dospělý převezme blízkost u dítěte).

Další pomůckou v takové situaci je si zkusit sebe představit stejně tak malé, jako je vaše dítě nyní.

Představte si, že máte v sobě přepjetí, něco například hrozně moc chcete a rodiče či okolnosti vám to neumožňují. Ještě ze svého života nemáte zkušenosti, že se na věci musí čekat a třeba i přijdou, jen ten silný urputný pocit chtění.

Váš mozek ještě není vyvinutý tak, aby chtění a momentální emoce uměl ubrzdit, zracionalizovat, dát do kontextu. Jste ovlivněni touto silnou vlnou a naplno vnímáte své rozhořčení v celém těle. Nejde to nijak zklidnit.

Slova nepomáhají. Dospělý, který je poblíž je sice vaše záchrana, ale zároven i s ním si spojujete ten velký vztek. Teď k němu nejde přijít.

SNIŽTE SE NA ÚROVEŇ DÍTĚTE

Také se zkuste snížit i fyzicky na úroveň vašeho dítěte. Stát se ,,parťáky” ve smyslu, že vy nebudete na něj mluvit z výšky, ani fyzicky ani významově.

Jde o to mu být blízko opravdově, takže i výrazem v obličeji, všemi neverbálními signály. Aby to pochopení, co říkáte, z vás šlo i tělem a výrazem.

Zkuste jen v klidu popisovat, co si myslíte, že může dítě cítit. Jeho zklamání, jeho pocit zrady, jeho pocit vzteku, že nemůže, a tak moc by chtěl/a. Je dost možné, že se rozpláče ještě víc, ale o to jde.

Jde o to emoci prožít, aby mohla odejít a ne se někde v těle ,,střádat”, aby se později ,,ukázala” úplně v jiném kontextu (dítě pak jindy ,,zlobí” a vy nechápete proč) nebo se projevila nějakým symptomem těla.

Jde o to provést takovéto emoční ,,čištění” a počkat až vztek přejde v pláč a dítě samo uvítá vaši náruč.

Rodič by měl být pro dítě koučem, né mentorem.

Např. známý psycholog Thomas Gordon,  který se věnoval efektivní výchově a komunikaci, ve svém modelu s dětmi zmiňuje tato pravidla:

1. Buďte pevní, ale féroví.
2. Trvejte na vymezených hranicích.
3. Jsou oblasti, kde prostě musíte říct jednoznačné ne.
4. Hlídejte disciplínu s láskou.

Je užitečné se dívat ,,za” vztek dítěte nebo jeho neakceptovatelné chování. Často jsou totiž důvodem nějaké obavy dítka nebo potřebuje navázat pevnější spojení s vámi a cítit větší jistotu.

Výborným cvičením na ventilování různých strachů a napětí v těle je hra, u které se dítě může pořádně smát, vyřádit.

Například polštářová válka, skákání na vymezeném prostoru, kde nehrozí zranění, házení měkkých předmětů nebo vzájemné lechtání a hraní na honěnou. Všechno, kde cítíte, že se dítě může plně uvolnit.

UŽ MALÉ DÍTĚ MÁ EMOČNÍ ZÁTĚŽ?

Každý z nás má svůj ,,emoční balík”, který si životem nese, a už malé děti jej mají (z prenatálního období, z porodu atd). Jde o to, abychom jim pomohli s emocemi zacházet a odžívat je. Né je ještě hlouběji potlačovat.

Proto je dobré, když necháte u sebe v náručí dítě vyplakat.

Pláč léčí, vyplavuje emoce a ulehčuje tomuto ,,emočnímu balíku”.

Nastavte jasné hranice, trvejte na nich, ale buďte také ochotní je i společně s dětmi tvořit. Tak, aby respektovaly i jejich potřeby. Ale jakmile jsou jednou vymezené, musí dítko vědět, že na nich budete trvat.

A když je překročí, buďte v té situaci pro něj, netrestejte jej, ale ,,vytáhněte ho” z dané situace a ujasněte si znovu proč.

V čem se to dotýká vás nebo ostatních lidí? Mluvte o pocitech svých nebo těch, kterých se to dotklo. Ale zároveň zkuste empaticky naslouchat a pochopit i motivy vašeho dítěte.

Ať si může samo uvědomit, že třeba za překročením těchto hranic byl jeho vlastní strach, naštvání, smutek, nějaká nenaplněná potřeba nebo jen touha po větší blízkosti a utužení vztahu s vámi.

VZTEK JE OBRANA PROTI JINÝM POCITŮM

Protože právě s vámi se dítě cítí v bezpečí, mohou být jeho reakce intenzivnější!

Neodcházejte, protože ač se dítě může po odchodu uklidnit, zatlačí tak jen svoje pocity hlouběji. Zůstaňte mu na blízku a řekněte mu, že ho nenecháte samotného s těmi nepříjemnými pocity.

Buďte jen nedaleko, ať se může přijít poté vyplakat, až bude chtít obejmout. Můžete potom událost převyprávět. Jak to bylo. Například: ,,Přišly silné pocity a ty jsi nevěděl/a co s nimi, chtěl/a jsi mne uhodit a křičel/a jsi na mne. Ale já ti řekla, že se lidi, zvířátka, ani nic jiného bít nesmí, že to bolí a držela jsem tě, abys mne nemohl/a bít.

Vždycky se snažím pomoct, abychom byli všichni v bezpečí. Měl/a jsi vztek a pak hodně plakal/a. Každý se potřebujeme někdy vyplakat.  Držela jsem tě v náručí. A teď už je nám všem líp, lehčeji.“

Dítě z těchto situací může pochopit, že jsou jeho nekontrolovatelné pocity přijatelné a že je jde ovládat.

Je to mnohem lepší než dítěti dát najevo, že je má uschovat někam hluboko do sebe. Postupně se díky tomuto procesu učí svoje emoce ovládat.

V respektující, kontaktní výchově jsou hranice důležité, ale zároveň je musíme mít my dospělí v sobě také ujasněné a vlastní emoce zvládnuté. Tak, abychom mohli dětem pomáhat vypořádávat se s těmi jejich a učit je, že emoce k životu patří, a že je dobré je prožít.

Proto, aby mohly projít a nezanechávaly za sebou ,,paseku” v podobě potlačování a projevování se v jiných nečekaných situacích nějakým problematickým chováním nebo dokonce nemocí a fyzickými symptomy v průběhu dalšího života.

BUĎMĚ DĚTEM FÉROVÝMI PARTNERY A KOUČI.

A v jakých situacích jsou pro vás emoce nejtíž zvládnutelné? Kdy je pro vás těžké zůstat ,,v klidu”? Jak se vám daří vymezovat a držet nastavené hranice?

A zvládat emoce se můžete učit nejlépe spolu s dítkem. Zklidnění dechem, při józe, v tvořivém propojení. A samozřejmě v meditacích. Takovou ochutnávku od zmíněného najdete v programu SPOLU NÁS BAVÍ SVĚT.

Pěkné dny. Monika