NAŠE PŘIROZENÉ PORODY VE FRANCII

Máme to štěstí, že k nám na svět přišly už dvě děti. A obě ve Francii. Mohu tak sdílet svou zkušenost, jak se tam rodí.

Už před příchodem naší prvorozené Adélky jsme si oba s mužem přáli zažít přirozený porod. Přivítat dceru na svět bez jakéhokoliv zásahu zvenčí. A tak jsme hledali místo, kde by našemu přání vyšli vstříc. Tehdy jsem pochopila, jak časté a žádané je tu rodit s epidurálem, který představuje velký zásah do porodního procesu.

HLEDÁNÍ ALTERNATIV A PŘÍPRAVA NA PŘIROZENÝ POROD

Tehdy se nám podařilo najít obdobu porodního domu, kde nám bylo v podstatě umožněno rodit jako ve svém. Mít vlastní pokoj se svým povlečením, lampičkou, hudbou, zkrátka si ho vybavit tak, jak to pro tento důležitý okamžik cítíme a chceme. Bylo mi na tom velmi sympatické, že se můžu cítit téměř jako doma. Pokoj byl navíc vybavený velkou vanou a jinými pomůckami pro různé pozice k usnadnění cesty miminka na svět. Tato možnost se nám oběma líbila. Přestože jsem už tehdy toužila po porodu doma, v našem hnízdě a oáze klidu, netroufali jsme si na to.

Před porodem Adélky jsem se do tématiky přirozených porodů naplno ponořila a načítala nejrůznější literaturu o přirozených procesech v těhotenství a během porodu – knihy od francouzského porodníka Michela Odenta a skvělé porodní asistentky Iny May Gaskin, apod.

HYPNOPORODNÍ PŘÍPRAVA

Vzhledem k tomu, že miluji práci s imaginacemi, chtěla jsem i se svým mužem projít předporodní přípravou v rámci hypnoporodu. Práce s vizualizacemi a myslí mi byla blízká, a tak jsem hledala možnosti, jak takovouto přípravu ve Francii, ideálně v angličtině, absolvovat. Díky asociaci Hypnobirthing jsem našla lektorku z Kanady certifikovanou v hypnoporodnictví, žijící v jižní Francii. Ta byla pro nás (před objevem porodního domu) první výhrou, radostí a důkazem, že se věci dají i v cizí zemi, v jazyce, ve kterém ještě dost plavu, nasměrovat cestou, kterou si přejeme.

Oba s mužem jsme byli na malou celí natěšení, vnímali jsme, jaký poklad k nám přichází. A tak celé těhotenství už tehdy před samotnou hypnopřípravou bylo hodně o komunikaci s miminkem a mým tělem.

PRVNÍ POROD A ZROZENÍ NOVÉ PERSPEKTIVY

Porod Adélky byl naším do té doby nejkrásnějším zážitkem. Trval dohromady 24 hodin, ale každá chvíle stála za to (někdy opravdu intenzivně). Fakt je, že při závěrečných kontrakcích jsem si v duchu říkala, že teda orgasmicky se rozhodně necítím (líbil se mi koncept orgasmického porodu).

Ale můj muž byl neskutečný. Úžasný. Často jsme byli v místnosti jen sami dva s miminkem v bříšku. A on rozmlouval s ním i se mnou, šeptal mi nádherná slova a podporoval mě, na závěr opravdu hodně i fyzicky. Pomáhal mi také udržovat dech pod kontrolou, ale v době, kdy končí druhá doba porodní a máte už chuť to vzdát, mě tím docela vytočil, když mi během mého hlasitého prožívání kontrakce řekl, ať se nevysiluji řvaním, že dech musí jít dovnitř.

V tu chvíli bych ho nejraději něčím praštila, zmohla jsem se aspoň na hlasitý projev nesouhlasu. Tohle jsem tehdy moc ,,nerozdýchala”. Ale musím přiznat, že u další kontrakce jsem se o to usilovněji snažila udržet dech plně v sobě.

Jinak byl tím nejúžasnějším mužem a i naše ,,sage-femme” (porodní asistentka, v doslovném překladu moudrá žena) ho po porodu s nadsázkou lákala do jejich řad, jak byl citlivý a naladěný. Zkrátka byl skvělý a z nás se stala rodina.

Porodem vše dostalo úplně nový rozměr, i náš partnerský vztah. Byl to ten nejintenzivnější a nejvíce sbližující zážitek. Jakoby se naše duše propojily. Ta blízkost nás dvou a poté tří byla tak intenzivní. Byli jsme semknutí od prvního okamžiku.

První dny jen my tři spolu. 48 hodin po porodu jsme v rámci kliniky museli strávit na klasickém oddělení šestinedělí. Tam už nastoupila nemocniční ,,rutina”. Ale i v ní jsme si našli svou cestu. Měli jsme pro sebe celý pokoj a přirazili jsme si v něm postele k sobě, takže jsme navzdory místním konvencím mohli spát společně.

Při ranní vizitě byla sestra dost pohoršená, ale nakonec si na naše ,,manýry” (nechtěli jsme například miminko koupat, případná vyšetření dělat jen na mém či manželově těle apod.) všichni zvykli a respektovali je. Naše Adélka se na nás od prvního momentu usmívala a to smíškovství ji doteď neopustilo. Slunce naše. (Celý příběh Adélčina příchodu na svět popisuji tady.)

DRUHÉ DÍTĚ? A JAK JSME KE KONTAKTNÍ VÝCHOVĚ PŘIŠLI

Když jí byl rok, začali jsme uvažovat o sourozenci pro ni. Kdy je ale dobrá doba na ,,pořízení “ bratříčka či sestřičky? To je tak těžké říct. Vnímali jsme, že každé období má svoje. Ale přála jsem si do jejích dvou let být opravdu naplno jen pro ni, což se mi vyplnilo. Její bratříček k nám měl přijít dva měsíce po jejích druhých narozeninách.

Adélku vychováváme hodně kontaktně a s respektem. Vlastně nám to přišlo přirozené od samého začátku. Líbilo se mi, jak můj muž, aniž by kdy četl něco o kontaktním rodičovství, vše dělal tak nějak přirozeně ve stejném duchu. Plně Adélku respektoval jako další rozumnou bytost, od prvních dnů ji se vším seznamoval, povídal jí o všem příběhy a říkal pravdu o pocitech a emocích. To mi přišlo neuvěřitelně krásné.

Navíc jí už v porodnici založil malý deníček, kam jí maloval a psal vzkazy, každý den jeden. V tom potom pokračoval společně se mnou celý rok. I když nejsme systematici, takže se zapisovalo či malovalo, když byla zrovna nálada a čas. Ale ten nápad mi přišel skvělý. Také s ní hrál na violoncello, seznamoval ji s různou hudbou, nosil v šátku a vážil si každé minuty s ní. Trpělivě jí vše vysvětloval a představoval jí tak svět, do kterého k nám přišla.

Někdo by nejspíš namítal, že malá miminka tomu ještě nemůžou rozumět. Ale pro nás volba kontaktní výchovy vyplynula tak nějak přirozeně. A domnívám se, že na to má vliv i začátek Adélčiného života, těhotenství a porod, který nás neskutečně semknul.

Stala se z nás jednotka o třech částech. Tým.

Jsem přesvědčená, že porod a následné hodiny strávené jen spolu ve třech k tomuto semknutí nepochybně přispěly. Stejně jako fakt, že můj muž je fantastický, respektující a moudrý otec.

A tak jsme si po této zkušenosti přáli i pro příchod našeho druhého životního dárku zvolit prostředí, které nám umožní zažít něco podobného. Jenže v porodním domě bylo jedno velké omezení, že naše Adélka s námi nemůže být a já tam naopak musím zůstat minimálně 48 hodin po porodu. Nechtěli jsme naše pevné rodinné semknutí pro tak významný okamžik trhat. Začali jsme proto uvažovat nad porodem doma. Ten je naštěstí ve Francii legální a doprovází k němu lékařka, která má vystudovanou nejen medicínu, porodnictví, ale je navíc certifikovaná na domácí porody. Nazývá se také ,,sage-femme”.

POROD DOMA?

K domoporodu musí ale vše v těhotenství probíhat naprosto ukázkově a bez komplikací, což díky všem spřízněným vlivům a našemu přístupu bylo.

Naše sage-femme byla hodně neinvazivní, jejím mottem bylo, že každá žena umí přirozeně porodit a není třeba do toho jakkoliv zasahovat. Takže žádnou přípravu moc nepodporovala. Kladla především důraz na důvěru v sebe samou.

Během druhého těhotenství jsem absolvovala pouze tři základní ultrazvuky a gynekologickou prohlídkou na počátku těhotenství. Věděli jsme, že čekáme chlapečka. Celé těhotenství pro mne bylo velmi pohodové a z lékařského ohledu naprosto neinvazivní. Kontroly u porodní asistentky spočívaly hlavně v popovídání si o miminku, naladění se na něj a přípravě na porod. PA zkontrolovala srdíčko, moje bříško a tep. Také jsem chodila každý měsíc pravidelně na krev. Vše bylo v naprostém pořádku. Ke konci těhotenství si miminko dávalo načas s otočením dolů, tak jsem si hodně s ním povídala, vizualizovala, malovala

ZPRACOVÁVÁNÍ STRACHŮ A MOJE RITUÁLY

Celé těhotenství jsme pro všechny případy připravovali i druhou, nemocniční variantu porodu. Můj muž byl domoporodu nakloněn ještě víc než já. Proč víc? Já jsem si v průběhu těhotenství musela ještě zpracovat některé ze svých strachů a připouštěla k sobě také i obavy ze svého okolí.

 Chtěla jsem se tím ještě ,,prokousat”, protože plně věřím, že právě mysl ovlivňuje tělo a je tím, co řídí naše pocity, a tím pádem i prožitky.

Věřím, že naše nevědomí si pamatuje i obavy, o kterých nevíme, ale potom se projeví v těle.

A vše, co by nebylo zpracované, že se může klidně u porodu vynořit. Snažila jsem se proto vše zpracovat, jak nejlíp jsem uměla. Pomocí vizualizací, metody EFT, vracení se do prenatálního stadia, ke svému porodu a ke vztahům s lidmi, kteří na mne mají silný vliv.

Také jsem skoro každodenně cvičila pár cviků z těhotenské a kundaliny jógy, mohendžodára, občas meditovala, vizualizovala, psala si a malovala. Moc jsem si oblíbila meditace z knihy Mystický porod od Terezy Kramerové. Hlavně ke konci těhotenství, když jsem nemohla spát, jsem si je pouštěla po nocích a užívala si vedení někoho s tak příjemným hlasem, který působil jako balzám na duši. Četla jsem si ještě všechny možné příběhy domácích porodů a literaturu o přirozených porodech a hypnoporodech.

S Adélkou jsem se ke konci těhotenství dívala na některé klidné porody do vody na videích (i když ji to zas až tak nezajímalo, ale viděla, na co koukám). Často jsem si společně s ní dávala vanu a ona hladila a pusinkovala bříško a volala svého bratříčka jménem. Jednou ho (asi 2 dny před porodem, ač ještě do termínu zbývala ještě poměrně dlouhá doba) volala k nám do vody ve vaně: ,,Mimi Leo tady!” – ať vypluje z bříška. No a vlastně pak na sebe už nedal dlouho čekat.

,,SPI DOKUD MŮŽEŠ!“. HM, ALE JAK?

Už jsem se celkem smířila s tím, že toho v noci moc nenaspím, a tak jsem trávila čas posloucháním meditací a hledáním těch nejlepších kousků mezi šátky na nošení miminek. Psala jsem si a malovala. Stejně tak jsem si zvykla na to, že mi často tvrdne břicho, a už tomu nepřikládala větší pozornost. Najednou na mě přišla nějaká viróza a já si pomyslela, že naštěstí jsem ještě dost před termínem (ten měl být cca za čtrnáct dní), protože v takovém stavu bych teda rozhodně porod nezvládla.

Muž mne večer uklidňoval, že tělo je moudré a porod za takových podmínek nespustí. Den na to mi bylo najednou zázračně líp, zvládala jsem malování a tvoření i další aktivity s malou už zas celkem v pohodě.

Měla jsem dobrou náladu, také proto, že jsem ráno konečně poprosila Terezu Kramerovou o 15min konzultaci po telefonu, kterou nabízí ke své knize. Měla jsem radost, že díky popovídání s ní si v sobě pročistím poslední pochybnosti. Dohodly jsme se, že nejlepší čas na hovor bude po uložení dětí, tak jsem se těšila na další den. A že bylo na co se těšit.

ŽE BY UŽ?

V průběhu večera mi tvrdlo břicho a vlny přicházely celkem často. Když jsem o tom řekla manželovi, tak mi odpověděl: ,,No však děloha trénuje”. ,,Jasný, trénuje,” uklidnila jsem se. Okolo půlnoci jsme se chystali už do postele a já šprýmovala, že máme zařízené všecko až na vložku do porodního bazénku, která pořád ještě nedorazila. Muž jen odvětil, že by zítra měla dorazit, a šli jsme spát.

Tedy, jak kdo. Mathieu usnul rychle, ale já najednou cítila, že tyto vlny už nezaspím. Tak jsem je začala alespoň měřit. Většinou přicházely po 7 až 10 minutách. Věděla jsem, že posledně jsme rodili 24h, takže nemusím nijak moc spěchat, ale spát mi to už nedalo. A ve tři jsem budila muže s tím, že se jdu naložit do vany a ať zavolá naší asistentce. Zeptal se: ,,A máš už stahy dvě hodiny po 5 minutách?” Odpovídám: ,,Ne, to ne, ale už jsou to podle mně ty porodní”. On na to: ,,No máme volat, až to bude dvě hodiny po 5 minutách”. To mě rozesmálo. Už nevím jestli jen vnitřně, ale prostě byl rozespalý a chtěl dál spát.

NEŽ SE MOJE MYSL ZKLIDNILA

Naložila jsem se do vany s tím, ať má u sebe telefon, když budu cokoliv potřebovat, napíšu mu, či zavolám, abych nemusela vylézat. Díky teplé koupeli začaly být kontrakce pravidelně po pěti minutách. Nejspíš jsem ještě vnitřně vzdorovala, a tak nějak nechtěla věřit, že už rodím, takže jsem si ani neudělala svou oblíbenou příjemnou atmosféru se svíčkami. Místo toho jsem nechala svítit normální ostré světlo. Vždyť nemáme tu vložku do bazénku! To byla pro mě, teď už banální a úsměvná, překážka. A navíc Adélka je teď zrovna celkem nachlazená a nakazila by miminko, pokračovala má mysl ve výmluvách. To přece není možné, že by miminko přišlo zrovna teď! A taky není zařízené hlídání, teď v noci asi Mathieuova sestra těžko přijede, když jsme ji ještě neměli v pohotovosti.

No nic. Měřím. A vlny už přicházejí úplně přesně po pěti minutách.

U každé dýchám dlouze do břicha a zvládám tak kontrakce zatím krásně a v pohodě. I když mne překvapuje jejich intenzita. Už jsem to za ty dva roky zase zapomněla, nebo to je prostě tentokrát jiné. Mám u sebe růžový hydrolát a přikládám si ho u každé kontrakce k nosu. Nasávat vůni růže mi dělá tak dobře! A nemám zabalenou tašku do porodnice! Uf, další překážka! (chtěla jsem být připravená na všechny varianty, ač jsem si moc přála porod doma, nechtěla jsem se na něj fixovat). Fascinuje mne, jak má mysl stále chce porod ještě ubrzdit. Ale tělo si pěkně pravidelně jede svých pět minut a já se místo Leovi vlastně víc věnuju své mysli. Připadá mi to úsměvné, následně se mu za to omlouvám do bříška a ladím se víc na něj.

,,No co, asi fakt už chceš jít za námi, však ty víš nejlíp, co je dobré”. A konečně se víc uvolňuji.

Na zprávu, že něco potřebuji, muž nereaguje a já jsem vlastně ráda, že se i trochu prospí a já si užívám ten noční klid. Přesně, jak jsem to měla ve svých představách, že Adélka spí a já rodím. To bylo mé tajné přání a vizualizace. V pět hodin volám a muž reaguje. Vzbudí se i Adélka. Právě jsou to přesně dvě hodiny po pěti minutách. Mathieu volá asistentku, která po hodině a půl přijíždí.

SPOLEČNÁ KOUPEL A PŘÍPRAVY

Adélka se zatím přidala na pár chvilek ke mně do vany, což bylo krásné. A pak s taťkou připravovali vše, co bylo potřeba. Igelity pod prostěradla v naší posteli a na rozkládacím gauči v obýváku, ručníky a další věci.

Přijíždí asistentka a jako první mi zhasíná světlo. Úplně jsem zapomněla zhasnout nejen svoji mysl ale i světlo. Najednou nastává změna, kdy se můžu plně uvolnit. Asistentka s mužem řeší problém, jak dostat vodu z koupelny do bazénu, což jde úplně mimo mě.

Teď je mi dobře ve vodě a nechci jít na souš, nechci nic jinak.

Jen prodýchávám kontrakce a mezi nimi odpočívám. Při každé další vlně si sedám na kolena či jsem na všech čtyřech. Naše ,,sage-femme”mě podporuje. Cítím, že jakoby tlačím. To je zvláštní, že by to bylo tak rychlé? Ale ne. Nakonec se mne ptá, jestli chci vyšetřit, na kolik jsem otevřená. Souhlasím a pak lituji, že jsem to chtěla vědět. Jsem zatím jen na nějakých čtyřech či pěti centimetrech.

ODPOČINEK PŘED ZÁVĚREČNÝM ,,TANCEM“

Chvíli vylézám na souš do obýváku, kde si lehám a tělo mě nechává mezi vlnami odpočinout a pospávat. Zdá se mi, že interval se zase prodloužil. Tohle nabrání sil mi moc pomohlo. Celou dobu jsem nechtěla jíst ani pít. Jen jsem si brčkem dávala vodu. Pak muž s asistentkou ručně naplnili bazének. Ohřívali vodu v hrnci a v konvici. Přišlo mi to hrozně vtipné, protože během těhotenství jsme se s mužem bavili, jak se v tom porodním bazénku bude udržovat teplo, a on že to je určitě samoregulovatelné. Podobně, jak to má jedna naše kamarádka, taková Jacuzzi. Tehdy říkal: ,,No určitě to není tak, že tu budeme u porodu běhat s hrncema horké vody a kontrolovat rukou teplotu”. Nakonec ta představa asi byla dost silná, že se stala realitou, a mě pobavila.

Při každé vlně mě muž držel a povzbuzoval svými šeptavými slovy, jak si mne cení, jak jsem úžasná a jak si dobře vedu. Často jsem odvětila: ,,Hm, dobře, dobře, ale kde je malej?” Byla jsem netrpělivá, pocit tlačení se vracel, byla jsem na čtyřech a zapírala se o muže, asistentka se mne ptala, zda si chci sáhnout, kde malý je, ale odmítla jsem. Nějak jsem chtěla zůstat jen v tom procesu a jako bych odmítala jakékoliv návrhy, mluvení a další vjemy zvenčí. Naopak mi moc vyhovovalo, že mi nijak neradila, nechávala celý proces na mně a pozorovala spíš z povzdálí, jestli ji chci a potřebuji. Zkrátka jak v těhotenství, tak u porodu – neinvazivní přístup.

JAK NÁM VODA K ZROZENÍ POMOHLA

Chtěla jsem zpět do bazénku a tam začaly kontrakce opravdu nabírat na síle. Zapomněla jsem napsat, že asi okolo osmé, před mým přesunem z vany do obýváku uspal muž Adélku v nosítku. Čas jsem ale nevnímala. Měli jsme vše zatažené, místnost osvětlovala jen červená světla okolo gauče. Cítila jsem, že sama sebe popoháním, abych porodila, dokud Adélka spí. Netušila jsem či přeslechla, že někdy po desáté hodině se vydala na cestu švagrová, se kterou jsme byli domluvení na hlídání.

Potřebovala jsem se hýbat, různě sebou doslova v bazénku mrskat, abych pomohla malému najít cestu.

Asistentka mi vysvětlovala, kudy a jak by měl jít. Nějak mi to bylo jedno, měla jsem už asi hlavu vypnutou a jen tělo bylo jako ryba tvořící různé kotrmelce ve vodě. Vlny byly silné a dlouhé, a pokud jsem se nesoustředila na plné udržení dechu v sobě a dýchání do břicha, byly opravdu divoké. U jedné z vln jsem si vyzkoušela, jaké to je, když se vykašlu na vnitřní dýchání a místo toho křičím. Najednou to bylo nesnesitelné, lítala jsem v bazénu doslova od kraje ke kraji a přehazovala tělo škubavými pohyby. Možná to bylo produktivní v tom, že se malý mohl dobře natočit. Ale jinak jsem vyšla z této vlny naprosto poučená, že udržet dech uvnitř je obrovskou pomocí.

Jen být plně tady a teď. Jen to je realita. Nechtít, nesnažit se, nemyslet dál. Být a dýchat tu a teď u každé jednotlivé vlny.

Měla jsem na zápěstí namazaný olejíček z růže a přičichávat k němu během kontrakce bylo pro mne neskutečně úlevné a uklidňující. Velmi mi také pomáhala masáž, nahřívání hráze a podpora asistentky.

Překvapilo mne, jak na rozdíl od prvního porodu vítám u sebe ženu. Jak mi dělá dobře její podpora, možnost zabořit se do tepla jejího těla. Jako bych se nořila do tepla své mámy. To byl pro mne úplně nový prožitek, protože tehdy u Adélky jsem byla šťastná, že jsme s mužem často jen sami. Tentokrát byly opravdu chvíle, kdy jsem ji potřebovala víc než svého muže. Jako bych si potřebovala ještě něco odžít se svou vlastní maminkou.

Přišlo několik silných kontrakcí a během nich jsem cítila už velkou vnitřní frustraci, že neumím dobře naslouchat malému a nejsem schopná mu pomoci najít cestu. Dostávala jsem se do takové té fáze, že to vzdávám  (přesně v té fázi se už blýská na lepší časy, jasně, to logicky vím). No a při jedné z těchto kontrakcí cítím, jak tlačím něco velkého ven. Už už jsem myslela, že je to naše miminko Leo (jak mu Adélka říkala), ale zatím jenom praskla voda. Velký tlak a uvolnění. Hm, cítím celkem zklamání.

V té chvíli jsem ještě netušila, že odteď už to půjde opravdu rychle.

ZE TŘÍ ČTYŘI .. SCHÁZÍME SE VŠICHNI SPOLU TU

Bude poledne a budí se Adélka. Přichází k bazénku a já mám další silnou vlnu, Mathieu jí vysvětluje, že do bazénku za mnou teď nemůže, že Leo přichází na svět, ale jestli chce, že mne může hladit po ruce. Což udělá. To byl pro mne tak jedinečný a nádherný zážitek.

Silná kontrakce a u toho moje malá Adélka, jak mne hladí něžně po ruce a říká jemným hláskem: ,,Maminko”.

A najednou je hlavička Lea venku a za chvíli on celý.

Chytám ho a všichni koukáme. Ticho, miminko nepláče, což mne překvapuje. Pomalu se rozkoukává na tomto světě v posvátné tichosti. Můj muž je dojatý, seznamujeme se všichni čtyři spolu.

Je tu! Je tu náš poklad! Adélko, miminko Leo je tady! Jsem neskutečně šťastná a hrdá na sebe, na nás a děkuji všem bytostem, které při nás stály a dopomáhaly.

Opravdu jsme zažili přesně takový porod, jaký jsme si přáli! Byla to ale práce a já jsem ráda, že to máme za sebou. V ten moment jsem si říkala: ,,Tak a dvě děti stačí”.

Leo byl velký, i když přišel o 14 dní dříve (děkuji ti Leo za to, že jsi se tak moudře rozhodl!). Měl 3,5 kg stejně jako před dvěma lety jeho sestřička a já byla bez jakéhokoliv poranění či odření.

Asi po deseti minutách seznamování se přijíždí manželova sestra. A chvíli poté přichází kontrakce, kdy porodím nádhernou velkou placentu. Adélka už je s tetou. Z placenty poté asistentka bere kousek, který posíláme do Německa na zpracování homeopatik. Chtěla jsem udělat koktejl, ale zatím jsme placentu nechali v míse.

Po několika dnech jsme ji otiskli na papír a schovali s tím, že jí zakopeme tam, kde to máme moc rádi a kde jsme měli i naši svatbu. Na zahradě v kraji Beaujolais.

Leonard je nádherný a roste jako z vody, ve dvou měsících má už 6 kg. Jsem tak šťastná za náš krásný porod a i za nynější tandemové kojení. Kojím obě děti a věřím, že i to pomáhá Adélce k lepšímu přijetí nové situace.

Tak takový je příběh o tom, jak se náš život stal úplným. Pamatuji si, když jsme před dvěma lety přišli domů s novorozenou Adélkou, jak můj muž řekl: ,,Jsme rodina, jsme kompletní! Vlastně ne, to až tu bude Leo!” A Leo tu po dvou letech opravdu je s námi.

Dělit pozornost najednou mezi dvě děti je jiné a někdy náročné, ale ty nádherné momenty jejich tulení a usínání spolu jsou nenahraditelně krásné. Kéž se mu na světě daří a je šťastný a zdravý. Teď už jsme jednotka o čtyřech částech. A naším tématem se myslím stává rovnováha.

Začíná se nová kapitola. A já jsem za ni tak vděčná. Děkuji. Děkuji i vám, že jste dočetli až sem. A konzultaci s Terezou Kramerovou jsem vlastně už nestihla. Ale možná ten střípek mozaiky, který byl pro mne důležitý nějak prozkoumat, otevřít a dořešit, krásně zapadl na své místo v mé životní skládance i tak, byť za pomoci jiné ,,moudré ženy”.

Monika Guillemin Weiglová
Jako psychoterapeutka ukazuji lidem cesty, jak vstoupit do svého nitra, mít se rád a žít tak svůj autentický a naplněný život. Ráda už u dětí podporuji rozvoj vnitřního života, protože věřím, že děti mají klíč ke šťastnému životu.

Jsem autorkou E-booku Odemkni své nové Já.

Více o mně se dočtete tady>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • IMAGINACE ZDARMA

    Chcete:

    umět naslouchat vnitřnímu hlasu?

    ovlivňovat myslí své zdraví?

    Chcete vědět o knize víc? Stáhněte si ukázku s Mp3 a získáte i občasnou dávku inspirace od Moniky:

  • Rubriky
  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky
  • Imaginace pro děti zdarma

    Chcete své dítě podpořit ve zklidnění, rozvoji fantazie a naučit jej hravou formou relaxovat? Chcete vyzkoušet jednu ze souboru mých dětských imaginací? Stáhněte si dětskou imaginaci zdarma