KREATIVITA A PROBUZENÍ NAŠEHO VNITŘNÍHO DÍTĚTE

Skvělý nápad! Heuréééka. Také někdy jásáte radostí, kolik vás napadá skvělých věcí a těšíte se až budete mít čas si je zrealizovat? Až děti usnout, až budete mít večer pro sebe, až..

A pak…

Zaujala jsem skvělou, pohodlnou pozici, jsem uvelebená a nachystaná k tvoření. Jupí, chvíle pro sebe! Paráda, jásám. Ale, co to? Pozoruji samu sebe. Když si popíši, co se teď ve mně odehrává a jak to zvenčí vypadá, je to zhruba toto.

Sedím a můj milý společník mysl jede: “ Hm, milion skvělých nápadů jsi měla, ale teď když máš před sebou obrazovku a prostor k tvoření, už ti to zas tak skvělé nepřijde, co?

Pravda pravda, reaguje další moje část. „Tak kde je ta má kreativní slina?“ Proč mi to nejde psát jen tak „samo“ teď?  Ukončuji polemiku s tím, že tedy dobrá. Že vlastně nevadí. A jdu si udělat kafe. Taky se porozhlídnu, jestli náhodou tu nemáme něco dobrého. Hned poté mne napadá, že bych mohla udělat ty super křupavé a zdravé kokosové palačinky. Hm…

Aneb..

Ne vždy je snadné být kreativní a tak zvaně napojen na “zdroj”, který nám sám nabízí inspiraci a ty správná řešení. Někdy jsou období v životě, kdy nám nedělá problém vymyslet spoustu nových věcí, přijít se zajímavými myšlenkami a nápady, tvořit a vidět svět tak nějak více “barevně” a někdy jsou to tak zvaná “mrtvá období”. Během těch se nic moc nedaří zrovna revolučně a zkoumáme, kde je chyba, proč jsme sami pro sebe těmi “zaseknutými umělci vlastního života”.

Ale všichni máme tu možnost převzít zodpovědnost za svůj život zase zpět a plně se rozvíjet ve svých kvalitách, zájmech, které nás naplňují, baví, zajímají. Někdy k tomuto zjištění dojdeme až poté, co se něco v našem životě nepovede, zhroutí, přijdeme o práci či jakákoliv jiná změna nás dovede zpět k tomu, že jsme chtěli žít jinak, třeba více tvořivě.

Ne ojediněle se děje, že za mnou přicházejí klienti, kteří mají pocit, že tak nějak “ztratili potěšení ze života”, vytratila se smysluplnost, radost, chuť dělat věci jinak, těšit se z nich. Cítí na sobě dopad rutiny a tíhu reality světa, kde musí člověk vydělávat a zajistit rodinu, aby jeho status a většinou hlavně status jeho či jejích dětí byl adekvátní v této kultuře.

Je tu velký tlak na úspěch, na invenci, ale zároveň mám pocit, že se velmi málo mluví a ví o tom, že efektivnější motivace a rozvoj tvořivosti by zvýšil i produktivitu. Více času věnovaného sobě by stejně tak přineslo produktivnější pracovní čas. Natož, když člověk může dělat přímo práci, která ho naplňuje, motivuje k lepším výsledkům atd…

To mne dovedlo k myšlence, že možná začít s adekvátní prací a péčí o své “vnitřní hravé dítě”, kreativitu, by nebylo od věci učit vlastně už od mala naše děti. Co učit, spíš nenechat vůbec pozbýt a kulturně-sociologicky kontinuálně ubíjet v institucích, kde je kladen důraz na výkon více než na proces.

Ale co je vlastně kreativita? Jak překonat vlastní blok?

Je spousta teorií, názorů a výzkumů, které si všichni můžeme sami vyhledat. Velmi zajímavý zdroj k tématu kreativity a pocitu flow je i literatura od psychologa Csikszenmihalyho. Ale co dělat prakticky, když se dostaneme do situace “bloku”, zjištění, že chceme jinak a tvořivěji pokračovat dál?

Často mluvím se svými klienty o vlastních zdrojích, ze kterých mohou čerpat v náročných situacích. A proto se hodně na ně zaměřujeme a snažíme společně rozpoznat už i v situacích, kdy na sobě chtějí “pouze” něco zlepšit a aktuálně se nenachází v tíživé situaci.

Zdrojem jsou naše “rituály”, denodenní věci například, které si už ani neuvědomujeme, ale nějak nás uklidňují a nabíjejí energií. Někdy hledání i těchto zdrojů bývá velkým dobrodružstvím. Protože ne každý jsme si plně vědom toho, kdy se vlastně cítíme dobře, a tak to pár dní je dobré jen pozorovat.

Nejdůležitějším a prvním krokem k nějaké změně je vize. Zkusit si vzpomenout na nějaké své i dávné sny, vize, představy. Kým jsme chtěli být, po čem jsme toužili, co byl pro nás nějaký sen. A potom si uvědomit, co nám v tom zabránilo, jaké “ racionální” nebo výchovou dané limity byly ve hře, abysme se vůbec za svým snem ani nevydali?

Ale ne vždy to musí být tak “dramatické”, myslím, že jsou i drobné věci, jak jsme chtěli žít, jaký styl života vést, jakou práci dělat a jakými osobnostmi jsme chtěli ideálně být. Jednoduše, co jsme chtěli prožívat, procestovat, mít ve svém životě. Myslím, že je fajn občas tyto sny zrevidovat, sepsat, podívat se, jak se změnily a jak věci vlastně chceme.

Druhým krokem je na sobě a svém sebeuvědomění kontinuálně pracovat, nejsme jen tím, kým si myslíme, že jsme, ale nosíme v sobě zážitky, vzpomínky, které si už ani nechceme uvědomovat, řešit, zabývat se jimi.

Jak navázat komunikaci se svým nevědomím, vnitřním dítětem?

Naše nevědomí pracuje neustále a občas se projeví ve snech, u někoho v motivacích k nějakému obrazu či jinému výtvoru, u jiného v přeřeknutích, chybných úkolech, ale i v nemocech těla či duše. Naše nevědomí je zkrátka stále aktivní, i když si myslíme, že máme vše pevně pod kontrolou.

A tak věnovat mu chvíli pozornosti každý den by mohlo pomoci, aby nám nepůsobilo”neplechu” v našem životě a neprojevovalo se tam, kde nechceme a kde nás to nejvíc zaskočí.

Jednou z metod zaměření pozornosti na nevědomí může být psaní si deníku, a to denodenně, jen pro své soukromé účely a psát tam uplně vše, co nás napadne. Nejen zážitky aktuální, nápady, ale i své zapomenuté sny. A to každý den, věnovat se stále dokola tomu, co vlastně v životě chceme, jak chceme žít. To by bylo, aby se po pár týdnech věci nedaly do pohybu!

Další metodou nebo lépe řečeno součástí “ozdravení svého vnitřního dítěte či kreativity” je věnovat sám sobě čas, vnímat inspiraci ze světa, krásu přírody, zajímavosti, kterých jsme si dodnes třeba nevšimli. Můžeme si například dát za úkol vidět svět tak nějak nově a cvičit se v tom pravidelně.

Také to je možné si zapisovat. Co jsme nově pochopili, vnímali. Věnovat čas svému “ryzímu” já, které je jako dítě zvídavé, všímavé, možná v lecčem i naivní. Dělat věci tak říkajíc “jen tak”, ne kvůli tomu, co z toho vznikne, co to bude mít za následek. Vnímat plně sebe, třeba na procházce krajinou nebo “jen tak” si hrát s nějakými ústřižky, papíry. Však každý z nás si vzpomene na dětská léta, jak jsme se dokázali zabavit v podstatě s čímkoliv.

Výbornou pomůckou k rozpomenutí si na to, co nás dělá tvůrčími také může být možnost sepsat si celý seznam věcí, které nás baví. Co nás kdy naplňovalo, zajímalo, co jsme chtěli. Do druhého sloupce k tomu si udělat poznámku, kdy jsme se naposled této činnosti věnovali. A třeba si poté dát závazek, že se budeme těm činnostem, které nás bavili a nějak jsme je “odložili stranou” věnovat budoucí dva měsíce pravidelně (samozřejmě časové nastavení může být u každého z nás individuální).

Zkrátka zkusit věci dělat trošku jinak, podívat se z jiného pohledu, být plně v dané chvíli, oddat se “hraní si”, výmýšlení nových ideí, způsobů atd. To vše si myslím, že je kreativita. Zkusit se ponořit jen do pocitu vnímání současné chvíle a přestat lpět na dosažení nějakého cíle, třeba i “kreativity” 🙂