JAK ADÉLKA DO NAŠICH ŽIVOTŮ VPLULA

V polovině května 2015 jsme zjistili, že čekáme naše první miminko. Tehdy jsme ještě žili v Paříži, přesněji v malém městečku na jeho okraji. Mě i mého muže po takové novině zaplavila obrovská vlna štěstí, nadšení a lásky.

Věděla jsem, že i prarodiče budou moc šťastní, ale chtěli jsme jim naše tajemství prozradit až v polovině června, kdy jsme se za nimi chystali na návštěvu a kdy už jsem měla mít po kontrole. Až v Čechách jsem si totiž nechala od své gynekoložky těhotenství potvrdit. Podle ní vycházel termín na Valentýna.

Malý zázrak ve mně pomalinku rostl a my se s každým dalším dnem víc a víc těšili. Povídali jsme na bříško, já ho neustále hladila a byla jsem jak v sedmém nebi. Neskutečně šťastná.

V Čechách jsem ve 12tt absolvovala screening a pak jsem chodila ve Francii každý měsíc na kontrolu. Ještě jsem tehdy neměla úplně jasno v tom, jestli ultrazvuk škodí a zda je lepší celé těhotenství absolvovat s minimem vyšetření od gynekologa či ne. Vše bylo v pořádku, miminko krásně rostlo a po zjištění, že je to holčička, jsme jí začali říkat Adèle. Bylo mi příjemné už během těhotenství na malou do bříška mluvit jménem. Muž jí tam pouštěl různou hudbu, pusou napodoboval trumpetu, troubil jí na břiše na pozdrav a já se u toho řehtala.

Jediné, co naše radostné očekávání kalilo, byly občasné obavy ze stěhování na jih Francie, které nás ještě čekalo, a hlavně, jak to bude s porodem. Moc jsem si přála mít naprosto přirozený porod. Nemluvila jsem tehdy ještě moc francouzsky a na jihu zase lidé nemluví příliš anglicky, což mne znervózňovalo. Občas jsem se tak nechala převálcovat úzkostí, co bude, jak budeme rodit, kde budeme bydlet a kdy se vlastně stihneme přestěhovat. A co když porodím dřív? Ale byly to jen vlny. Prostě chvíli jsem byla dole, chvíli nahoře.

Velkou radost jsme měli z nalezení lektorky hypnoporodní přípravy, která mluvila anglicky. Dříve žila v Kanadě a nyní právě na jihu Francie. Začali jsme se s ní po skypu potkávat a také s její pomocí zjišťovat různé možnosti a alternativy ohledně místa porodu. Nakonec jsem po celkem usilovném hledání našla tzv. “maison de naissance”, což je v podstatě soukromé oddělení na malé poliklinice, podporující přirozené porody. Taková obdoba porodního domu. “Sage femme” (jak se tu označují porodní asistentky – v doslovném překladu moudrá žena), která ho založila a řídila, dokonce komunikovala anglicky. Když nám přislíbila možnost rodit u nich,  zažívala jsem úžasný pocit výhry.

Jediným úskalím bylo, že tento porodní dům byl něco přes 20 km od našeho budoucího bydliště, takže můj muž měl trochu obavy, jestli to není příliš daleko. Přece jen to bylo pro nás poprvé a nevěděli jsme, co čekat. Ale postupně během těhotenství jsme se dočítali a dozvídali spoustu informací a faktů, což nám pomohlo se plně zklidnit a uznat, že je to pro nás ta nejlepší dostupná možnost. Ani jeden jsme nesouhlasili s praktikami a zásahy, ke kterým se v nemocnicích často při různých okolnostech u porodu běžně přistupuje. Přesto jsme se pro klid v duši byli podívat i ve vyhlášené porodnici kousek od nás a navštívili i jiné porodní asistentky. V porodnicích tu sice často podporují přirozené porody, ale v jakémkoli časové tísni se uchylují k postupům a lékům, se kterými nejsme osobně ztotožněni. Ale chtěli jsme se informovat a zajít i na jiná místa a mluvit s různými asistentkami, abychom se upevnili ve správnosti našeho rozhodnutí.

Hledání bydlení a vše kolem toho nebylo s mou přecitlivělostí v těhotenství úplně lehké. Ale zároveň věřím, že plně otevřená intuice v tomto období nám dopomohla ke krásnému bydlení. Nebylo to nakonec žádné dlouhé rozhodování, stačilo vstoupit do našeho nynějšího domova a bylo rozhodnuto. Měsíc a půl před porodem jsme byli přestěhovaní a následovalo rychlé zařizování nového rodinného hnízda. To už jsem byla nervózní. Co když budu rodit dřív? Francouzi sice mají termíny porodů posunuté až na 41tt, takže jsem tu měla termín až na konci února/začátku března, ale nějak jsem nevěřila, že to bude tak pozdě.

Nakonec se vše stihlo a v závěru těhotenství jsme chodívali k porodní asistentce co 14 dní a pak každý týden. Vždy jen poslechla srdíčko, změřila tlak, bříško a kontrolovala pozici miminka. Za celé těhotenství jsem měla 5 ultrazvuků. Tady na jihu už jen jeden kvůli kontrole polohy, ale jinak u naší “sage-femme” ani jeden. Ke konci těhotenství se jí zdálo, že je malá natočená obličejem obráceně, a tak jsem doma chodila po čtyřech a cvičila speciální cviky, občas meditovala a pracovala s vizualizacemi.

Přišel Valentýn, víkend, který jsme s mužem strávili v klidu procházkami u moře a hraním her. Neděle končí, Valentýn s ním a jdeme spát. A najednou cítím, jak začínají přicházet vlny. Poslední dobou už mi břicho tvrdlo celkem často, takže jsem tomu zpočátku nepřikládala až tak velkou důležitost, ale už jsem neusnula. Začala jsem tedy měřit rozestupy mezi jednotlivými kontrakcemi. Ač to bylo minimálně deset minut, často i víc, nedařilo se mi už je zaspat. Vlny nebyly nijak bolestivé, jen se zvyšovala jejich intenzita. Ráno po šesté vstal můj muž a já mu oznámila, že celou noc nespím kvůli pravidelným stahům a že to už bude nejspíš ono. Napsal do práce, že zůstane doma, ale ještě jsme netušili, jestli se opravdu rozjedou ty pravé porodní kontrakce. Ještě jsem nevěděla, jak je vlastně poznám.

Po sedmé hodině vše začalo nabírat na síle. Už jsem každou vlnu potřebovala řádně prodýchat a hypnoporodní dýchání mi moc pomáhalo, stejně jako masáž beder od manžela a pohupování se na baloně, které působily jako balzám.

Tak a je to tady.

Byl to zvláštní pocit. Jaké to bude? Dnes už budeme tři? Nadšení se míchalo se zvědavostí. Strach jsem necítila. Jen takové zvláštní očekávání a nevědění čeho. Bylo dohodnuté, že porodní asistentka přijede k nám, jenže když jí muž volal, byla u jiného porodu. To mne trochu vnitřně rozladilo. Okolo druhé odpoledne, kdy jsem měla stahy zhruba po 5 minutách, nám už doporučila přejet do polikliniky.

V rámci ní byl zmiňovaný “maison de naissance”, což bylo v podstatě oddělení, kde byl k dispozici pokoj s vanou a vším potřebným k podpoře přirozeného porodu s tím, že si každý pár donese své věci a vybavení, které u porodu chce mít. Tak, aby se tam žena cítila uvolněně a jako doma. Hned vedle byl sál, kdyby bylo potřeba zásahu doktorů, císařský řez, atd. Porodní dům v této podobě založilo sdružení porodních asistentek, které podporují domácí a přirozené porody. V rámci systému to byla ta nejpřirozenější alternativa, i když ve Francii zatím dost neobvyklá.

Tak jsme zabalili věci, které jsem měla předchystané, a já zpracovávala své zklamání. Těšila jsem se, že třeba s asistentkou, která měla dle domluvy nejdříve dojet k nám domů a zvážit, kdy už je potřeba odjet, porodím nakonec doma. Byla jsem dost fixovaná na představu, že nejdříve budeme tu a až na poslední chvíli pojedeme do porodního domu. Vlastně jsem s nastávajícím průběhem vůbec nepočítala. Ach, ta očekávání.

Vyjeli jsme a stahy v autě nebyly vůbec nic příjemného. Asi jsem nemohla být dost pohroužená do sebe jako doma, seděla jsem přivázaná v poloze, ve které se mi už celkem silné vlny neprodýchávaly moc dobře a chybělo mi manželovo masírování. Najednou jsem byla z celého porodního procesu vytržená, ač to takto vnímám až zpětně.

Přijeli jsme a čekalo mne další nemilé překvapení, že v porodním pokoji je ještě ta žena, u které asistovala naše sage-femme. Dostali jsme tedy zatím přidělenou jinou asistentku z týmu, se kterým jsme se předem sešli a o této možnosti věděli. Jenže já se už tak těšila na porodní vanu. Takto jsem musela ještě vydržet na jiném, “normálním” pokoji, na souši. Navíc po vyšetření mi tato asistentka, která mi bohužel byla ze všech nejmíň sympatická, oznámila, že jsem otevřená pouze na 4 cm, což pro mě bylo obrovské zklamání. Nyní s odstupem se domnívám, že to bylo způsobené právě přerušením celého procesu, mojí myslí, zklamáním, zapojením racionality a potřeby fungovat v realitě. Myslím si, že jsem se zkrátka opět uzavřela. Ale tak to hodnotím až po porodu.

Vše běželo dál, i když s touto ženou se mi kontrakce zvládaly nějak hůř (muž musel jít vyřídit papírování s ubytováním a parkováním, takže mi chyběla i jeho přítomnost), nesedlo mi úplně její laxní občasné masírování a prostě celkově její přístup.

Na místo jsme přijeli okolo čtvrté hodiny a někdy kolem půl sedmé se uvolnil pokoj i naše sage-femme, takže jsem se se mohla konečně naložit do vytoužené vany.

V “našem” pokoji bylo přítmí, svíčky, naše hudba a převážně jen my dva s manželem. Asistentka se mě ptala, kdy ji chci mít u sebe. Moc jsem o to ani nestála, protože můj muž byl skvělý. Ve vaně se mi vlny zvládaly líp, dostávala jsem se opět plně do procesu a odevzdávala se mu. Ale trvalo mi to.

Často mi připadalo, že je můj muž je na Adélku naladěný víc než já. Jako bych se od ní najednou odpojila a nějak uvízla ve svém vlastním prožívání. Nevím, jak to lépe popsat, ale bylo to zvláštní. Trochu jsem si to vyčítala. Když se mě ptali, jestli cítím, jak malá sestupuje, tak jsem nevěděla a měla z toho pocity viny.

Po třech hodinách, kdy už se údajně nahřívaly oblečky pro miminko (nevím, zda mě tím chtěla asistentka motivovat či si opravdu myslela, že už každou chvíli malá vyjde) a Adélka stále nešla, jsme se společně dohodli, že zkusím spíš měnit pozice.

Nesla jsem to s nelibostí, protože (zas a znovu to mé vlastní očekávání) jsem si přála porodit do vody. Na souši byly kontrakce silnější, muž s asistentkou mne často v různých pozicích opravdu velkou fyzickou silou podprovali, ale jakoby nic nefungovalo. Bylo pár chvil, kdy jsem cítila zoufalství.

Tak co je? Kde je to miminko? Proč ty mé stahy nejsou produktivní? Není nějaká komplikace? Je malá v pořádku? Ve vodě mi asistentka vždy po několika desítkách minut dávala pás a měřila i “na souši”. Srdíčko bylo naprosto bezvadné. Proč nejde ven?

Když jsem nevedla dech uvnitř těla, jak jsem se naučila z kurzu hypnoporodu, bylo to těžké, víc vysilující a musela jsem pořádně křičet. Připadala jsem si naprosto animálně a taky mi to dělalo svým způsobem dobře. Různé pozice – klek, zavěšování se za lano a šátek, tlačení v zapření do asistentky a mého muže, vleže, klek na všech čtyřech, atd. Ubývalo mi sil a začínala jsem se cítit frustrovaná. Věděla jsem, že Adélka potřebuje nějak dorotovat, ale jak to udělat? Najednou jsem se ale začala dostávat do tranzu, stavu mimo svoji kontrolu, což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Vypnout levou mozkovou hemisféru a nechat se vést tělem. Konečně!

Na závěr jsem nakonec přistoupila na návrh prasknout vodu. Zpětně toho lituji, ale od chvíle, kdy asistentka s mým souhlasem protrhla obaly, se proces urychlil a během několika minut přišly dlouhé účinné kontrakce.

Potom se prořezávala hlavička a to byl teda pocit! Ještě zajela po kontrakci zpět, ale během další vlny už miminko vyšlo na svět celé. Na všech čtyřech na posteli jsem porodila Adélku. Ta vklouzla do dlaní svého tatínka. To byl nejkrásnější moment. Vidět Mathieuovo dojetí, chytit si ji pak a dát na prsa a být najednou všichni tři spolu. Takto k nám ve dvě hodiny v noci vplulo naše zářivé slunce – Adélka.

Potom mi při kontrakci asistentka celkem silně zatlačila na břicho a vyšla celá placenta. Toto nepříjemné urychlování si vysvětluji tím, že je porodní dům vázán pravidly polikliniky a placenta musela vyjit v určitém časovém limitu. Potěšilo mne, že jsem bez zranění, jen s malou oděrkou. Placenta vyšla celá, a tak jsme konečně už mohli zůstat jen my tři.

Malá zabalená do červeného ručníčku, červené deky za osvětlení červené lampičky a s výhledem na majestátné hory v posvátné tichosti noci.

To byl neuvěřitelný moment. Zůstal mi v hlavě jako fotka. Jen jsme s nepopsatelným pocitem pozorovali náš malý usměvavý zázrak. Takto jsme spolu v objetí a tichém dojetí zůstali něco přes hodinu či dvě a seznamovali se. Potom přišla asistentka zpět a společně s mužem ji oblékali a vážili. Opět v rámci místních pravidel dostala také na lžičce vitamin K.

Překvapilo mě, že jsem neměla sil vstát z postele. Potom jsme se okolo páté přemístili na pokoj, kde jsme si dali postele dohromady a uložili se společně ke spánku, který ale netrval dlouho, protože už v šest byla vizita. Podivovala se nad naším počínáním, ale akceptovali ho.

Následujících 48 h bylo tak nádherných. Díky koktejlu porodních hormonů se mi vrátila energie, takže jsem nemohla usnout, jen s obdivem a údivem pozorovala to nejkrásnější miminko na světě. Kontrolovala jsem, jak dýchá, jak jí je.

Neuvěřitelný zázrak přírody. Naše Adélka tu byla najednou s námi a z nás se stala rodina. Nádherný pocit, zaplavovala nás taková vděčnost a láska, obrovská síla. Štěstí. Naprosté a totální štěstí. Nikdy nic nebylo víc. A po dvou dnech příjezd domů a ten zvláštní pocit, jak se vše změnilo. Už nic nebylo jako dřív. Vše se rozzářilo.